Text se zabývá kritikou zpředmětňujícího myšlení a vymezuje jeho hranice v kontextu filosofického poznání. Autor zdůrazňuje, že kritika zpředmětňování není projevem rezignace na poznání ani pouhým poukazem na lidskou konečnost, ale snahou o přesné určení mezí, za nimiž toto myšlení přestává být platné a užitečné. Ačkoliv bylo zpředmětňování zásadním řeckým vynálezem, jeho nekritické a jednostranné uplatňování v moderní době často vede k falšování či přímému popírání skutečností, které se takovému uchopení přirozeně vzpírají. Existují totiž podstatné aspekty lidského života a myšlení, které jsou zpředmětňováním degradovány a zbavovány svého původního smyslu. Hlavním cílem kritiky je tedy ukázat, že zpředmětňující přístup nepředstavuje jedinou možnou cestu k pochopení reality a situací. Práce usiluje o nalezení alternativních myšlenkových postupů, jak pracovat s neuchopitelnými skutečnostmi, aniž by došlo k jejich zkreslení. Ukazuje se, že nezpředmětnitelné skutečnosti nejsou nutně neuchopitelné, pokud člověk uzná legitimitu jiných forem rozumění světu a jeho vnitřní dynamice.