D80 1978

1978, 27. listopad, Praha. – Dokument o bezpečnosti provozu jaderných elektráren v Československu, zveřejněný jako podklad k diskusi. (Dokument č. 22)

V duchu dokumentu Charty 77 č. 21’ přistupuje­me k nové praxi ve vydávání dokumentů: nadá­le budou mluvčí vydávat dokumenty především jako podklady k diskusi, které mají podporovat ve veřejnosti i v různých institucích otevřené úvahy o daných problémech, nikoli tedy jako nějaká de­finitivní stanoviska Charty 77 k nim. Dokumen­ty nemusí vůbec zrcadlit názor všech nebo větši­ny signatářů Charty, nemusí ani zrcadlit mínění mluvčích; jejich vydáním mluvčí pouze vyjadřují svůj názor, že tyto dokumenty, vypracované už­šími skupinami signatářů Charty 77 nebo osoba­mi s ní spolupracujícími, mohou být seriózním východiskem k diskusi. První dokument toho­to typu, který vydáváme, se zabývá problema­tikou bezpečnosti provozu jaderných elektráren v ČSSR. Domníváme se, že jde o téma neobyčejně živé a důležité, jak o tom ostatně svědčí stále se zvyšující zájem, kterému se těší v mnoha zemích. Toto téma je v Československu naprosto nedosta­tečně diskutováno, podobně jako ekologické pro­blémy vůbec. Charta 77 se proto jimi chce i v bu­doucnosti zabývat a podporovat úsilí osob, které jim věnují trvalou a necenzurovanou pozornost.

Václav Havel, dr. Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77

Úvod

Využití jaderné energie představuje – podle názo­ru některých odborníků – v současné době jedno z řešení rozporu mezi rostoucí potřebou energie a jejími ubývajícími zdroji. Oproti klasickým formám získávání energie je však využití jader­né energie spojeno s rizikem radioaktivního zá­ření. Problém bezpečnosti provozu jaderné elekt­rárny je proto ve středu pozornosti jak z hlediska ochrany zdraví a životů lidí, tak z hlediska ochra­ny životního prostředí.

1. část – Radioaktivita a zdraví člověka

Radioaktivní záření vznikající při rozpadu ato­mových jader, resp. při jaderných reakcích, vyvo­lává při průchodu živou hmotou řadu fyzikálních (a v jejich důsledku i chemických) reakcí, při nichž dochází k narušení či ničení buněčných molekul. Vysoká dávka intenzivního záření může bezprostředně způsobit vážné poškození nebo smrt organismu tím, že dojde ke zničení takové­ho množství buněk, jaké organismus nedokáže nahradit. Menší dávky záření mohou způsobit poškození buněčných struktur, zejména řetězců kyseliny dezoxyribonukleové, která je nositelem genetické informace buňky. Buňka, která je jinak nepoškozená, může začít produkovat další buň­ky, které jsou odlišné od mateřské buňky struk­turou či funkcí – tzv. mutace. Největším nebez­pečím pro zasaženou osobu je vznik rakovinných buněk – buněk, které se nekontrolovatelně roz­množují v rakovinný novotvar, rozšiřují se po ce­lém organismu a postupně vedou k paralyzování jednotlivých orgánů a ke smrti. V reprezentativní řadě výzkumů byl prokázán zvýšený výskyt rako­viny a leukémie (rakoviny krevních buněk) u osob, které byly vystaveny zvýšené radiaci, ať už při ja­derném výbuchu, nebo při práci v jaderném prů­myslu a energetice.

Následky ozáření se však nemusejí omezit pou­ze na osoby, které mu jsou bezprostředně vysta­veny. Zákeřnější jsou následky, které tyto osoby mohou přenést na své potomstvo. První formou tohoto nebezpečí je znetvoření plodu, k němuž může dojít při ozáření plodu v těle matky. Vyví­jející se embryo je mimořádně citlivé i na nejnižší dávky ozáření, neboť porušení jediné buňky může znamenat deformovaný vývoj celého orgá­nu. Podle některých výzkumů existuje význam­ně častější výskyt znetvoření dětí již ve městech nebo oblastech se zvýšenou úrovní radiace. Jinou formou postižení potomstva je porušení genů v rodičovských pohlavních buňkách. Do gene­tické informace, předávané dalšímu potomstvu, se pak tato změna pevně zakóduje. Může se pak projevit v různých formách dědičných vad či ge­netických změn – mutací, přičemž se nemusí vy­skytnout hned u následující generace, ale může zůstat v několika pokoleních latentní a objevit se nečekaně po mnoha desítkách let.

Ke všem těmto následkům může dojít nejen při bezprostředním ozáření, ale také v důsled­ku usazování radioaktivních izotopů v organis­mu. Izotopy jsou nestabilní látky, které se che­micky projevují jako příslušný prvek a u kterých dochází v některých případech k dlouhodobému rozpadu. Některé z nich se v organismu usazu­jí trvale a vystavují své bezprostřední okolí re­lativně vysokému a hlavně dlouhodobému oza­řování. Tyto vlastnosti má zejména radioizotop jódu, který se hromadí ve štítné žláze, a izoto­py radia a stroncia, které se usazují v kostech. Všechny tyto látky jsou rovněž produktem re­akcí používaných v jaderné energetice, odkud se dostávají do okolního ovzduší, řidčeji do vod a půdy.

Při úvahách o bezpečnosti jaderných provozů se opakovaně zdůrazňuje, že neexistuje žádná dávka záření neškodná pro organismus, neboť i minimální ozáření může vyvolat některé z uve­dených následků. Upozorňuje se na nebezpečí ge­netických škod, které pro potřebný časový odstup nelze v současnosti zodpovědně zhodnotit.

2. část – Hnutí proti jaderné energii

Reflexe uvedených fakt a dalších problémů, spojených s rozvojem jaderné energetiky, ved­la v mnoha evropských zemích k hnutí proti vý­stavbě jaderných elektráren. Odpůrci jaderné energetiky argumentují především tím, že její stoupenci záměrně zveličují závažnost energe­tické krize; světové zásoby fosilních paliv ve sku­tečnosti vystačí ještě na dlouhou dobu. Kritizují politiku petrolejářských společností, které uměle vyvolávají nedostatek ropy, aby mohly zvyšovat její ceny, i hospodářskou politiku orientovanou na zvyšování spotřeby energie. Často přitom na­padají i politický a hospodářský systém, o němž mnozí odpůrci jaderné energetiky soudí, že je příčinou těchto společenských zel, nebo alespoň neuvážený rozvoj jaderné energetiky umožňu­je. Odpůrci jaderné energetiky přitom doporu­čují jako alternativu racionálnější hospodaření s klasickými zdroji a lepší mezinárodní koor­dinaci při jejich získávání, a dále orientaci na jiné zdroje energie, zejména sluneční. Požadu­jí, aby výstavba jaderných elektráren byla zasta­vena nebo alespoň odložena do doby, kdy bude lépe zaručena bezpečnost jejich provozu. Hnutí odpůrců jaderné energetiky stále mohutní a stá­vá se mezinárodním.

Autoři této statě, odborníci v dané problemati­ce, nechtějí hnutí odpůrců jaderné energetiky ni­jak hodnotit. Jako odborníci však s uspokojením konstatujeme, že intenzivní zájem veřejnosti o tyto problémy vedl v mnoha zemích přinejmen­ším k tomu, že výrobci jaderných zařízení a kom­petentní státní orgány zvýšili péči o zajištění pro­vozu jaderných elektráren.

3. část – Radioaktivní únik a odpad z jaderné elektrárny

Bezpečný provoz jaderné elektrárny z hlediska radiačního zatížení obyvatelstva spočívá v co největším snížení množství radioaktivních lá­tek unikajících do životního prostředí. Z jader­né elektrárny se dostávají radioaktivní látky do okolí v podstatě třemi cestami: formou úniku do prostoru při normálním provozu elektrárny (do vzduchu, méně do vody a půdy), formou radio­aktivního odpadu z vyhaslých palivových článků a formou úniku při havarijním stavu.

1. Normálním režimem rozumíme režimy připuštěné provozními předpisy, při nichž sle­dované parametry nabývají maximálně dovo­lených hodnot nebo hodnot nižších. Za těch­to podmínek je únik radioaktivity velmi nízký; jaderná elektrárna způsobuje menší znečiště­ní životního prostředí – i pokud jde o produkci radioaktivního spadu – než klasická elektrárna na hnědé uhlí.

2. Radioaktivní odpad jsou zahuštěné zbytky dezaktivačního roztoku používaného k dezak­tivaci v jaderných provozech spolu s uvolněný­mi částečkami konstrukčních či jiných mate­riálů, dále pak zamořené nástroje, kombinézy apod. Některé látky v tomto odpadu si uchová­vají svou radioaktivitu po velmi dlouhou dobu, řádově až 100 000 let. Na světě neexistuje mís­to, kde by je bylo možné po tuto dobu skladovat bez nebezpečí, že při nějaké příležitosti nedojde k jejich rozptýlení do životního prostředí. Pro­blémem je rovněž otázka vhodných kontejnerů, neboť použitelné materiály mají v radioaktivním prostředí podstatně kratší životnost. Nejčastěji se radioaktivní odpad ukládá v opuštěných solných dolech. Pokusy s jeho ukládáním na dně oceánů se setkaly s prudkou kritikou. Existují i jiné, rov­něž kritizované návrhy, např. jeho ponoření do polárního ledu.

Vyhaslé palivové články lze přepracovat a zno­vu použít. Přepracovací kapacita je však celo­světově nedostatečná a články se proto dočasně uskladňují. Vzhledem k omezeným světovým zá­sobám uranu lze předpokládat, že v budoucnos­ti budou přepracovány a znovu použity. Palivové články (čerstvé i vyhaslé) podléhají evidenci Me­zinárodní agentury pro atomovou energii ve Víd­ni. (Této evidenci však nepodléhají články reak­torů patřících armádě.)

3. V každém provozu, a tedy i v jaderném, do­chází čas od času vlivem různých příčin k větším či menším haváriím. Zatímco formy úniku radio­aktivity uvedené pod body 1 a 2 zůstávají vícemé­ně pod lidskou kontrolou, jsou havárie jaderných elektráren svou nekontrolovatelností nejvyšším zdrojem nebezpečí pro obyvatelstvo i pro životní prostředí. Kvalita prevence těchto havárií a úro­veň prostředků na odstranění jejich následků jsou proto rozhodujícími faktory pro bezpečnost jaderného provozu.

Opatření proti haváriím začínají volbou po­užitého procesu a vhodné konstrukce a mate­riálů. Patří do nich i kvalita montáže a stanovení provozních podmínek a bezpečnostních limi­tů. Jejich součástí je i organizační a personální zajištění provozu. Opatření, která mají ome­zit následky možných havárií, spočívají v růz­ných formách izolace kritických částí od okolí. V nejjednodušší formě to jsou různé koncipo­vané kryty těchto zařízení s možností odčerpá­ní unikajících zplodin. Kapacita těchto zařízení je však omezena, zejména proto, že účinně fun­gují jen do určitého stupně havárie. Nezajišťu­jí bezpečnost při maximální možné havárii, za niž se obvykle považuje roztrhnutí primárního potrubí. Za nejúčinnější formu ochrany okolí před radioaktivním únikem se v posledních le­tech považuje zařízení zvané kontejment. Jedná se v podstatě o vzduchotěsnou obálku z kovů, řid­čeji pak celou elektrárnu. Takových obálek může být i více, jde pak o vícestupňový kontejment. Kontejment nejen snižuje únik radioaktivity do okolí, ale v důsledku různých procesů klesá ra­dioaktivita i uvnitř. Toto zařízení přirozeně citel­ně zvyšuje náklady na výstavbu elektrárny, uvá­dí se, že až o 30 %. Ve všech vyspělých zemích je však otázka vyřešena jednoznačně ve prospěch kontejmentu, např. v NSR budou nadále všech­ny jaderné elektrárny – pokud k jejich výstavbě dojde – vybavovány nejméně dvoustupňovým kontejmentem.

4. část – Jaderná energetika v Československu

Problematika výstavby jaderných elektráren v Československu má některá specifika. Prv­ním z nich je obtížnost nalezení vhodného mís­ta vzhledem k vysoké hustotě osídlení. Je poža­davek, aby vzdálenost od nejbližších obývaných usedlostí byla alespoň 3 km (v SSSR 25 km), dále se požadují určité geologické podmínky (nepropustnost podkladu) a meteorologické podmínky (větrné prostředí). Výstavba jaderných elektráren, podmínky jejich provozu a zvláště bezpečnost provozu nejsou však upraveny závazným záko­nem (tzv. atomový zákon není schválen) a pod­mínky výstavby a provozu jsou určeny pokyny, které vycházejí z materiálů Mezinárodní agen­tury pro atomovou energii. Dalším specifikem je závislost čs. jaderné energetiky na monopolním dovozu ze SSSR; tato závislost se projevuje nejen v zúženém výběru zařízení, ale i v otázkách bez­pečnosti provozu, která v SSSR může být shledána dostatečnou (i vzhledem k hustotě osídlení) a pro čs. podmínky nevyhovuje. Tak např. otázka kontejmentu byla u nás donedávna interpretována tezí, že se jedná především o prostředek, kterým si kapitalistické stavební firmy uměle zvyšují pří­jmy. Toto stanovisko se změnilo až po několika haváriích. Jiným specifikem je nesmyslné utajo­vání podkladových materiálů, a to i před odbor­nou veřejností. Materiály bývají často nekomplet­ní, protože projekt se až do posledního okamžiku mění a doplňuje. Tento stav brání vypracování hodnotné bezpečnostní zprávy, která je rozborem bezpečnostních podmínek a opatření jak při nor­málním provozu, tak při určitých typech nehod. Situaci v jaderné energetice rovněž nepříznivě ovlivnila kádrová politika, která v letech 1969 až 1970 vedla k odchodu řady předních odborníků.

V Československu existují v současné době čty­ři jaderné reaktory. V Plzni je instalován malý pokusný reaktor ŠRO, který pracuje s nulovým výkonem. V Řeži u Prahy pracují dva reaktory: TRO (s nulovým výkonem) a VVR (výzkumný re­aktor s nízkým výkonem). Čtvrtým zařízením je jaderná elektrárna A 1 v Jaslovských Bohunicích v Západoslovenském kraji, vybudovaná blízko lá­zeňské oblasti Piešťan. Vzhledem k tomu, že po­slední objekt je jedinou jadernou elektrárnou na čs. území, budeme se věnovat především jemu.

5. část – Jaderná elektrárna A 1 v Jaslovských Bohunicích

Elektrárna A 1 pracuje s těžkovodním reaktorem, chlazeným kysličníkem uhličitým. S projek­tem bylo započato asi před dvaceti lety. Podle původní koncepce mělo jít o polopokusný pro­voz s výkonem asi 50 MW, později byl projekt vzhledem k napjaté energetické situaci pozmě­něn na energetický provoz s plánovaným výko­nem 150 MW. Elektrárna byla uvedena do provozu v prosinci 1973, po třech letech a dvou měsících – v únoru 1977 – byl však provoz zastaven; navíc re – lativně značnou část doby svého provozu elekt­rárna stála pro časté havárie většího či menšího rozsahu. Realizovaný výkon dosahoval nejvýše 100 MW. A 1 není vybavena kontejmentem. Ha­varijní bezpečnost je zajišťována kryty na kri­tických částech primárního okruhu, odkud lze unikající radioaktivní látky odčerpat do čtyř ha­varijních plynojemů. Odsud mají být po vymře­ní radioaktivity přes filtry vypouštěny do komí­na. Problematika radioaktivního odpadu nebyla uspokojivě vyřešena: veškerý odpad byl ukládán na střeženém prostranství v areálu elektrárny, kde leží dosud. V poslední době se uvažuje, že by mohl být v malých dávkách přidáván do staveb­ních materiálů na ty části staveb, které jsou pod zemí. Podle vžitých mezinárodních konvencí si má vyhaslé palivové články odvážet výrobce k pře­pracování. Stejná dohoda je i mezi sovětským vý­robcem a čs. stranou jako provozovatelem. Od uvedení do provozu nebyl dosud žádný článek odvezen. Vyhaslé palivové články jsou sklado­vány v bazénu, který byl v době odstavení A 1, tj. v únoru 1977, více než z poloviny plný. Před­pokládalo se, že v případě jeho naplnění – pokud by si sovětská strana články neodvážela – by se vybudoval další bazén.

Rozhodnutí o výstavbě elektrárny A 1 vycháze­lo z tehdejší snahy vedení čs. energetiky o usku­tečnění moderní, samostatné koncepce budová­ní jaderných elektráren v ČSSR na bázi domácího paliva. Opíralo se o technicky vyspělou výrobní základnu našeho těžkého strojírenství (zejmé­na Škoda Plzeň, ZMS Dubnica, ČKD Praha aj.), o současné trendy světového vývoje a počítalo s ši­rokou mezinárodní kooperací. Na přípravě pro­jektu A 1 se podíleli nejlepší českoslovenští ato­moví odborníci. V době své projektové přípravy byla A 1 srovnatelná s obdobnými projekty v za­hraničí, a to i co do bezpečnosti provozu. Bě­hem výstavby a zvláště pak během provozu se však situace rapidně měnila. Již při výstavbě se objevily vážné organizační nedostatky – v urči­tém období neexistovala kompletní technická dokumentace nutná pro výstavbu, takže neby­ly dodržovány elementární předpisy pro výstav­bu tak náročných energetických komplexů. Tak např. řada změn spojených se stavebními pra­cemi (bouráním apod.) byla prováděna formou improvizace, bez ohledu na nezbytnou péči o čis­totu jednotlivých systémů a prostorů apod. Za­řízení na automatické zavádění palivových člán­ků nebylo nikdy uvedeno do provozu; důvodem byl neodklizený stavební materiál v příslušném prostoru. Rovněž bezpečnostní zařízení bylo za provozu obnovováno sporadicky, většinou až po nějaké havárii, a to jen ta část, která s ní bezpro­středně souvisela.

Neuspokojivý stav panoval zejména v oblas­ti organizace práce a interpersonálních vztahů. V provozu, jehož bezpečnost závisí do značné míry nejen na odborných, ale i na psychických a morálních vlastnostech zaměstnanců, na je­jich dobré kooperaci a na kvalitě psychosociál­ních vztahů, byly tyto faktory naprosto ignoro­vány. Atomová elektrárna nabízela dobré platy a špatné pracovní podmínky. To se také odrazilo ve struktuře zaměstnanců: dobří odborníci od­cházeli brzy po nástupu a zůstávali ti, kteří přišli jen za dobrými výdělky. Rozmáhal se alkoholis­mus a docházelo ke krádežím, dokonce i aktivo­vaných předmětů.

Klíčové postavení pro provoz a jeho bezpečnost má operátor reaktoru. Jeho činnost byla zhodno­cena jako jedna z psychicky nejnáročnějších pra­cí vůbec. Tomu však neodpovídala ani kritéria vý­běru, ani pracovní podmínky. Uchazeči o funkci operátora nebyli vůbec posuzováni podle psycho­logického vyšetření. Pracovní doba v podobných profesích bývá ve vyspělých zemích zkracována na 6 i méně hodin denně, zatímco na A 1 se běž­ně tolerovaly šestnáctihodinové směny. Vedle toho byli operátoři reaktoru na A 1 vystaveni dal­ší psychické zátěži, vyplývající z preference pro­vozních požadavků před bezpečnostními: např. bylo tolerováno malé překročení provozních pa­rametrů nad dovolené hodnoty, pokud ovšem v důsledku toho nedošlo k havárii; v případě ha­várie byly ovšem provozní a radiační předpisy závazným východiskem pro vyšetřování. Z dru­hé strany snížení výkonu nebo shození havarij­ních tyčí (tj. zastavení reaktoru), pokud nebylo nezbytně nutné, bylo sankcionováno morálně i finančně. Podobný přístup byl běžný i k radiač­ním předpisům; čs. radiační předpisy patří sice mezi nejpřísnější na světě, v praxi však mezi nej­méně respektované.

Jiným závažným jevem byl nátlak na zaměst­nance, aby pracovali v radiačním pásmu. V dů­sledku různých závad se čas od času vyskytne potřeba provést určitou operaci v radioaktivním prostředí. Tyto operace se rozdělí mezi více lidí tak, aby nikdo z nich nebyl ozářen nad přípustný limit dávky v čase. Na A 1 docházelo v důsledku častých nehod k situacím, kdy všichni zaměst­nanci, k jejichž pracovní náplni patří také prá­ce v radiačním pásmu, měli bezpečnostní limit vyčerpán. V takovém případě byli k této práci nuceni i další zaměstnanci, a to direktivní for­mou. Odmítnutí bylo sankcionováno, např. od­nětím prémií.

Během provozu elektrárny došlo k dvěma vel­kým haváriím. První z nich, dne 5. ledna 1976, byla způsobena technickou závadou. Podle ofi­ciálního zjištění se do zaváděcího mechanismu dostala podložka, která zabránila bezpečnému zajištění nového palivového článku. Bylo vyslo­veno podezření na chybu obsluhy, které však ne­bylo prokázáno. Článek byl pod tlakem 6 MPa (60 at) vystřelen z reaktoru a za ním pod stejným tla­kem unikalo vysoce radioaktivní chladivo (kys­ličník uhličitý) do prostoru reaktorovny. Byl vy­hlášen příkaz k opuštění objektu, přičemž dva zaměstnanci, kteří nebyli v okamžiku nehody na svém pracovišti, utíkali k nouzovému východu, který však byl uzamčen, aby se zabránilo četným krádežím. Než stačili doběhnout k dalšímu, byli udušeni unikajícím kysličníkem uhličitým. Ra­dioaktivní plyn byl vyčerpán do havarijních ply­nojemů a odtud byl po krátkém vymíracím čase vypuštěn přes filtry do ovzduší. Tuto havárii mož­no považovat za ekvivalentní maximální možné havárii, jejíž pravděpodobnost je udávána jako zanedbatelně nepatrná (jednou za 10²⁶ let), neboť při ní došlo k přímému úniku plynu z primárního okruhu. Kapacita havarijních plynojemů a filtrů na havárii tohoto rozsahu pochopitelně nestačila, a proto byl radioaktivní plyn částečně vypuštěn do ovzduší. Údaje o množství této radioaktivity jsou přísně utajovány, a to i před zaměstnanci, jimž byla poskytnuta pouze nevěrohodná infor­mace, že nebyly překročeny přípustné hodnoty. Zaměstnancům byly dokonce utajeny i dávky, jimž byli sami vystaveni!

K druhé vážné havárii došlo 24. února 1977 ne­dbalostí při montáži palivového článku a chybou při jeho zavážení. Při havárii došlo k přehřátí pri­márního okruhu, k tepelnému poškození pali­vového článku a k narušení kesonového potrubí, v důsledku toho k proniknutí kysličníku uhli­čitého a deuteria, a tím k zamoření celého pri­márního okruhu. Přehřátím se narušila těsnost generátoru páry a byla zamořena i část sekun­dárního okruhu. Unikající radioaktivní tritium bylo vzduchotechnickým zařízením nasáváno do provozních místností. Při odstavení reaktoru byla část aktivované páry ze sekundárního okruhu vy­puštěna do ovzduší. Také jisté množství dezaktivačního roztoku bylo z nedbalosti vypuštěno do kanalizace, odkud zamořilo potok v blízké obci Žlkovce (potok byl na čas oplocen).

Elektrárna A 1 je od této havárie v důsledku vážného poškození reaktoru mimo provoz. Otáz­ka „co s ní?“ není dosud vyřešena: Provoz byl značně nerentabilní a nespolehlivý, oprava by si vyžádala neúměrně vysoké náklady a bylo by třeba provádět poměrně rozsáhlou montáž pří­mo v aktivní zóně reaktoru. Nejjednodušší by bylo elektrárnu demontovat. Problém je však vy­světlení demontáže, neboť žádná havárie neby­la dosud oficiálně přiznána a informace o ní se utajují. (Např. při televizním šotu z A 1, natáče­ném v době, kdy po jedné z havárií elektrárna stá­la, imitovali televizní pracovníci světelnou sig­nalizaci rozsvěcením a zhasínáním kapesních svítilen za zadní stranou ovládacího panelu.) Zdůrazňujeme, že smluvní povinností členů Me­zinárodní agentury pro atomovou energii je po­skytnout skutečné údaje o charakteru a rozsahu podobných nehod.

6. část – Výstavba dalších jaderných elektráren

V současné době jsou v Československu v různém stupni rozestavěnosti nebo projektové přípravy další jaderné elektrárny modernějšího voroněž­ského typu s lehkovodními reaktory. Jde o tyto objekty:

Jaslovské Bohunice: VVER 1 (jeden reaktor před dokončením, druhý ve stavbě); VVER 2 (ve stadiu přípravy staveniště); půjde o 4 reaktory celkem, výkon 4x400 MW.

Dukovany na jižní Moravě: VVER 3 a VVER 4, zde rovněž celkem 4x400 MW, prováděny zem­ní práce.

Projekt 1000 MW reaktoru VVER v jižních Če­chách – ve stadiu projektové přípravy.

7. část – Závěry

S ohledem na zkušenosti z provozu A 1, které ne­lze označit jinak než jako odstrašující, předkládá­me několik návrhů a požadavků, o nichž by měla být informována československá i zahraniční ve­řejnost – zejména pak veřejnost sousedních zemí. Naše návrhy a požadavky by měli posoudit zejmé­na příslušní odborníci, a to jak v Československu, tak i v rámci Mezinárodní agentury pro atomovou energii. O našich návrzích a požadavcích by pak měly rozhodovat – v souladu s národním i me­zinárodním právem – odpovědné hospodářské a státní orgány a instituce.

Vycházíme ze zásady, že „člověk má základ­ní právo na svobodu, rovnost a přijatelné život­ní podmínky, které umožňují důstojný a zdra­vý život“, a že přitom „má vážnou odpovědnost, spočívající v ochraně a zlepšování životního pro­středí pro současné i budoucí generace“ (citová­no podle 1. zásady Prohlášení zásad Konference Spojených národů o životním prostředí, Stock­holm, 5.-16.6.1972). Tuto odpovědnost pociťu­jeme se vší naléhavostí a odvoláváme se přitom zejména na tyto prvky národního a mezinárod­ního práva:

• článek 23 Ústavy ČSSR (o ochraně zdraví)

• článek 15 Ústavy ČSSR (o ochraně přírody a ži­votního prostředí)

• článek 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o ob­čanských a politických právech (právo na život)

• článek 7b Mezinárodního paktu o hospodář­ských, sociálních a kulturních právech (právo na bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky)

• článek 12, odst. 2b téhož paktu (právo každé­ho na zdraví).

[Dále se odvoláváme na Prohlášení zásad Kon­ference Spojených národů o životním prostředí, konané ve Stockholmu 5.-16.6.1972. Citované Prohlášení zásad Konference Spojených národů o životním prostředí, potvrzené i Valným shro­mážděním OSN na jeho 27. zasedání, rozvíjí zá­kladní myšlenku odpovědnosti států za ochranu životního prostředí. Kromě citované 1. zásady jde zejména o:

• 6. zásadu (o nepřípustnosti znečišťování prostředí jedovatými nebo obdobnými látkami a o podpoře spravedlivému boji národů všech zemí proti znečišťování)

• 18. zásadu (o podřízenosti hospodářského rozvoje a rozvoje vědy a techniky ekologickým hlediskům)

• 19. zásadu (o výchově k ochraně životního pro­středí, a to jak ve školství, tak pomocí hromad­ných sdělovacích prostředků)

• 20. zásadu (o volném toku vědeckých infor­mací a o předávání zkušeností v mezinárodním měřítku v oblasti ekologie),]²

Vzhledem k citovaným zákonným a smluvním ustanovením i všeobecně uznaným zásadám jsme oprávněni navrhnout, aby ve veřejné diskusi, podporované státními institucemi a společenský­mi organizacemi a zajišťované hromadnými sdě­lovacími prostředky, uvedli odborníci z různých oborů své názory na potřebnost rozvoje jaderné energetiky a její rizika. Za naléhavé považuje­me, aby obyvatelstvo v okolí jaderných elektrá­ren bylo informováno o charakteru provozu a as­pektech jeho bezpečnosti a aby byly okamžitě zveřejněny informace o dosavadních nehodách, jejich příčinách a následcích. Jen na základě ve­řejného mínění – popřípadě formou národního plebiscitu – je možno rozhodnout základní pro­blém, tj. má-li se v Československu v rozvoji ja­derné energetiky pokračovat, nebo hledat jeho al­ternativy (zavádění energeticky méně náročných technologií, rušení nerentabilních provozů, vy­užití jiných energetických zdrojů včetně sluneční energie). Domníváme se, že pokud bude i rozhod­nuto o pokračování rozvoje jaderné energetiky, bude se společnost – pokud v ní funguje veřejné mínění – k této základní otázce, resp. k otázce optimálního stupně tohoto rozvoje stále vracet.

Za dosavadního stavu, kdy společnost není in­formována o rizicích jaderných provozů, a pro případ, že i v budoucnu se rozhodne jadernou energetiku rozvíjet, považujeme za nutné:

• Informovat veřejnost o všech aspektech bez­pečnosti provozu jaderných elektráren včetně statistických údajů o zdravotním stavu jejich zaměstnanců a obyvatelstva v jejich okolí a tuto problematiku zahrnout do školských osnov.

• Zajišťovat dodání kompletních podkladových materiálů a projektů a zpřístupnit je širší odbor­né veřejnosti, aby existovala nezávislá kontrola z hlediska bezpečnosti provozu. (Je nesmyslné tyto materiály utajovat ze strategických důvo­dů, neboť úroveň obdobných projektů je ve vy­spělých zemích vyšší.)

• Při projektu a výstavbě nových zařízení bez­podmínečně trvat na použití všech dosažitelných účinných bezpečnostních zařízení včetně kontejmentu, a to i tehdy, bude-li je třeba nakupo­vat na trzích dolarové oblasti.

• Věnovat maximální pozornost vypracování hodnotné bezpečnostní zprávy, v níž by byla sta­novena mj. i bezpečnostní opatření reagující na chybný krok obsluhy a věnována dostatečná po­zornost prevenci závažnějšího poškození palivo­vých článků v důsledku krize varu nebo tavení paliva, což je typ nehody, k níž podle některých informací došlo na podobných zařízeních v NDR a snad i v SSSR a BLR.

• Zajistit provoz po stránce organizační a per­sonálně a po stránce pracovních podmínek tak, aby bylo v maximální míře eliminováno selhá­ní obsluhy vlivem neodbornosti, psychické ne­způsobilosti, vyčerpanosti, stavu zmenšené příčetnosti, v důsledku požití alkoholického nápoje nebo omamného prostředku, dále vlivem napjaté sociální či pracovní atmosféry či vlivem neúměr­ných nebo rozporných požadavků. K tomu počí­táme odstranění politické diskriminace ve všech povoláních a zaměstnáních v jaderné energeti­ce a naopak zavedení přísných psychologických kritérií, stanovení funkce pracovního psycholo­ga, případně i sociologa s rozsáhlými pravomoce­mi v každé elektrárně, dále pak soustavnou péči o dobré sociální podmínky zaměstnanců a ko­nečně také přísné uplatňování zásady, že osoba, která operativně rozhoduje (zejména operátor re­aktoru), má při pocitu nejistoty vždy právo roz­hodnout ve prospěch bezpečnostního opatření, i kdyby to z objektivního hlediska nebylo nutné.

V zájmu důsledného dodržování provozních předpisů a respektování bezpečnostních limitů a radiačních předpisů zavést a uplatňovat zása­du, že v případě, že byl některý předpis stano­ven zbytečně přísně, nemá nikdo právo jej po­rušit, resp. překročit stanovený limit, dokud nebude závazně přijata nová úprava předpisu, resp. limitu.

Stať byla vypracována v průběhu roku 1978; na je­jím zpracování se podíleli čs. odborníci z oblasti jaderné energetiky, kteří stať předali v listopadu 1978 mluvčím Charty 77 ke zveřejnění.³

^ informace o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 14, s. 1-8.

1. Viz D74 (19. 10. 1978).

2. V některých opisech dokumentu je text v hranatých zá­vorkách vypuštěn.

3. Dokument o způsobu výroby jaderné energie byl z pře­vážné části zpracován odborníky z Řeže, od nichž byly také získány tajné informace o haváriích v Jaslovských Bohunicích. Podstatnou měrou se na zpracování doku­mentu podílel Petr Jankovec ze Škodových závodů v Plz­ni. Podklady byly mj. získány pětiměsíčním měřením radioaktivity z potoka u Jaslovských Bohunic, kam byl vypouštěn jaderný odpad.

Dokument nebyl mezi chartisty hodnocen jedno­značně. Jiří Hájek s ním nesouhlasil, protože text byl podle jeho názoru trestně napadnutelný pro vyzrazová­ní státního tajemství. Frant. Janouch dokumentu vytý­kal především tendenčnost a své námitky vyjádřil v do­pise Chartě 77 (viz D102 z 28. 4. 1979). Václav Havel hájil text před Janouchovou kritikou hlavně argumentem, že jde „o člověka, jeho zdraví a právo“. Obsahem dokumen­tu se zabýval Mezinárodní úřad pro atomovou energii ve Vídni, jehož mluvčí oznámil, že čs. vláda kategoric­ky popřela, že v Jaslovských Bohunicích došlo k havá­riím. – Smyslem zájmu o tuto problematiku byla také také snaha Charty 77 začlenit se do skupin občanské­ho ekologického hnutí.

O dokumentu přinesl americký deník New York Times zprávu z pera H. Gordona Skillinga. Viz též D102.

Plné znění: In: Charta 77. Rok 1978, Samizdatový sbor­ník • Listy, roč. 9 (1979), č. 1, s. 55-59 • Palach Press Limi­ted, č. 11 (srpen 1979), s. 1-2 • Skilling, Gordon H.: Human Rights in Czechoslovakia in Czechoslovakia, Londýn 1981, s. 146-177.

Komentáře a úvahy: Hodek, Bohumil: Perspektivní spotřeba elektřiny. In: Plánované hospodářství, roč. 1977, č. 1 • České slovo, roč. 24 (1978), č. 12, s. 1 • Křesomysl: Jsou bezpečné atomové elektrárny ve střední Evropě? In: Čes­ké slovo, roč. 54, č. 5 (květen 1979), s. 3-4 • Dvořák, Karel: Stav jaderné energetiky v ČSSR. In: České slovo, roč. 25, č. 7 (červenec 1979), s. 1-2 • Sacharov, Andrej: Jader­ná energetika a svoboda západu. In: Ekonomická revue, (jaro, 15.3.1979), s. 23-27 • fš: Harissburg in ČSSR. Ne­hody v Jaslovických Bohunicích. In: Okno, roč. 11, č. 47-48 (jaro-léto 1979), s. 12 • RFE, pol. blok S-542-544 (29.11.-1.12.1979) • Hlas Ameriky 17.6.1986: Studie Char­ty 77 o bezpečnosti čs. jaderných elektráren. ÚSD, sb. FMV-Ch, RO 26/86-8.