Tento text se zabývá filosofickým a vědeckým pojetím průměrnosti a kritikou vědeckého redukcionismu, který často odděluje materiální základnu světa od projevů života. Autor poukazuje na to, že statistické průměry jsou proměnné a vyžadují širší kontext, jenž redukcionistické vědy často opomíjejí. Stěžejním tématem je napětí mezi druhou větou termodynamickou, tedy tendencí k entropii, a schopností živých systémů zvyšovat svou organizovanost prostřednictvím samoorganizace. Text odmítá představu života jako nahodilé odchylky v lhostejném vesmíru a místo toho jej definuje jako perspektivní, dlouhodobě progresivní směřování ke složitosti. Během miliard let vývoje na Zemi život prokazuje, že není pouze dočasným výkyvem, ale aktivní silou, která se vyvíjí od pravděpodobnějších stavů k méně pravděpodobným, vysoce organizovaným formám. Tato vnitřní orientovanost světa zpochybňuje mechanistické chápání hmoty a zasazuje lidskou existenci do hlubšího kosmického rámce, kde život představuje trvalou tendenci k růstu komplexity.
Průměrnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 9. 1995
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1995
Průměrnost
Průměr jako statistická veličina je tedy něco jen dočasně platného, v časové perspektivě však pohyblivého resp. proměnného. Pro posouzení této proměnlivosti a jejího směřování je nezbytné zakalkulovat širší kontexty, od nichž statistika musí zprvu odhlížet. Redukcionismus zejména přírodních (ale i mnoha jiných) věd spočívá nikoliv v pouhém metodickém odhlížení od některých širších souvislostí, ale od ničím nedoloženého předpokladu, že čím širší a dalekosáhlejší jsou tyto souvislosti, tím oprávněnější je ona redukce. „Pravidla“ a „normy“ životních projevů a aktivit platí jen pro svět živých bytostí, zatímco nižší a zejména velmi nízké složky jejich těl (tzv. materiál, např. molekuly a atomy) jsou prý vůči těmto pravidlům a normám zcela neutrální, ba přímo lhostejné a netečné. Pak ovšem musí nutně zůstat bez řešení otázka, jaké místo má v našem Vesmíru život a jaké místo má člověk, lidstvo. Předsudek, že pro atomy a molekuly je život čímsi cizím, nevlastním, může být v omezené míře metodicky přípustný, ale pokud je generalizován a absolutizován, je (filosoficky) hluboce mylný.
Proti běžným redukcionistickým pojetím a představám je třeba položit důraz na to, že svět, do něhož jsme se narodili a v němž hledáme své místo, není bez „vnitřní“ orientovanosti, na což od minulého století poukazuje jednak II.věta termodynamická, především však v závěru tohoto století problematika tzv. samoorganizace chaosu (ať už pojmenování byla jakákoliv). Rozšířená idea všeobecné entropie, tj. tendence všech soustav a souborů jsoucen a jejich okolností (ale odvozeně také „systémů“ jiného druhu) přecházet od stavů méně pravděpodobných k pravděpodobnějším, musela být doplněna rozpoznáním, že některé systémy dovedou na účet této všeobecné – vlastně úpadkové, dekadentní – tendence svou organizovanost naopak zvyšovat tím, že soustavně a dlouhodobě přecházejí od stavů pravděpodobnějších k méně pravděpodobným. To platí nejenom o světě hvězdných soustav a snad i vesmíru vůbec, ale je to ještě mnohem zřetelnější a přesvědčivější ve světě živých bytostí. Doba setrvávání naší rodné planety v rámci sluneční soustavy je souměřitelná s dobou trvání pozemského života, i když tato druhá doba je nutně asi o jednu pětinu (až čtvrtinu) kratší vzhledem k prvotním podmínkám, které byly pro život naprosto nepříznivé. Po celou dobu trvání života na Zemi – odhadem přibližně 3,5 miliardy let, odhady se však různí – trvá na ní život nepřetržitě a stejně nepřetržitě směřuje mnoha cestami k organismům stále složitějším. To znamená, že život není žádná nahodilá odchylka, která by zase musela rychle vymizet, nýbrž je to odchylka perspektivní a dlouhodobě progresivní. (Regres má smysl jen ve vztahu k progresívním tendencím, což neplatí obráceně.)
(Písek, 950902-3.)