Tato stať se zabývá postojem britského filosofa C. D. Broada k pojmu „jasnosti“ ve filosofickém myšlení a jeho odporem k nejasnosti. Broadův přístup navazuje na tradici starořeckého odmítání mýtů a zároveň se hlásí ke karteziánskému ideálu zřetelnosti. Autor textu však upozorňuje, že žádná nová myšlenka se nerodí v hotové a zcela jasné podobě; vyžaduje proces pročišťování a budování kontextů, což ilustruje na Broadově podílu na teorii emergentismu. Pokud se myslitel nedokáže vyjádřit zcela precizně, nemusí to nutně znamenat konfuzi. Může jít o důsledek tlaku na předčasné publikování nebo o to, že myšlenka přesahuje dobové konvence. Neschopnost jasné formulace tak může být signálem k revizi vlastních neuvědomělých myšlenkových návyků a předpokladů. Text zdůrazňuje, že úsilí o jasnost nesmí zastřít hloubku a inovativnost nových koncepcí, které teprve hledají svůj adekvátní výraz v rámci měnícího se filosofického diskursu.
Filosofie a „jasnost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 8. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Filosofie a „jasnost“
C. D. Broadův odpor a odmítání „nejasnosti“ ve filosofii na jedné straně legitimně i problematicky navazuje na starořecké filosofy, kteří odmítali zejména narativitu mýtů a mytologií, ale na druhé straně rovněž zčásti legitimně a zčásti problematicky (trochu wittgensteinovsky) zdůrazňuje vlastně „karteziánskou“ devizu „clare et distincte“, ačkoliv si musí být vědom toho, že žádná nová myšlenka se „nerodí“ (nepřichází) jako hotová a hned od počátku jasná a zřetelná, nýbrž že musí být postupně pročišťována, vyjasňována a stále precizněji formulována – což právě není ani dost dobré bez budování a vyjasňování kontextů, bez nichž by to prostě nikdy nebylo uskutečnitelné. To je ostatně možné dokumentovat třeba tím, že se podílel na promýšlení a upřesňování myšlenky (resp. teorie) emergentismu. Nedokáže-li se někdo naprosto přesně, jasně a zřetelně vyjádřit, nedokáže-li precizně formulovat nějakou myšlenku, nemusí to být nutně dokladem jeho myšlenkové konfuze, ale buď toho, že chtěl výsledky svého uvažování publikovat předčasně (k čemuž je řada dnešních administrátorů nutí), anebo také toho, že v dané chvíli, v daném dobovém kontextu to jaksi ani není možné, protože to víc nebo méně dalekosáhle přesahuje zaběhané zvyklosti (a konvence). Někdy je ovšem třeba něco výslovně a dokonce s důrazem povědět, i když to je nepřekonatelně spojeno s nesnází, jak to vyslovit. To pak vůbec nejde o nějakou myšlenkovou konfuzi, nýbrž o dosti zřetelný, někdy takřka „hmatatelný“ doklad toho, že musíme něco udělat se svým vlastním myšlením, se svým myšlenkovým přístupem, s některými svými nezkontrolovanými předpoklady nebo jen nevyslovenými či dokonce neuvědoměnými myšlenkovými návyky (jimiž nejsou zatíženi jen ti druzí, ale také ten, kdo si už do jisté míry nějak uvědomuje, že je třeba takové změny, i když neví ještě přesně, v čem nebo jaké).
(Písek, 100828-1.)