Tento text se zabývá Patočkovým pojetím subjektu, který nelze postihnout tradičními kategoriemi, zejména ne kategorií substance. Autor zkoumá, zda je subjekt sám kategorií nebo zda vyžaduje zcela jiný pojmový aparát. Klíčovým problémem je neredukovatelnost subjektu na pouhé objektivní jsoucno. Subjekt je zde definován jako „místo neadekvace“, kde dochází k interakci mezi neobjektivovatelným a objektivním, což následně umožňuje samotný proces objektivace. Text dále kritizuje pojetí subjektu jako pouhé logické konstrukce a zdůrazňuje jeho aktivní roli při zpředmětňování nepředmětného. Zvláštní pozornost je věnována vztahu subjektu k pravdě, která je nahlížena ve své podstatné neadekvaci. Subjekt se tak stává prostorem, v němž se pravda jako ryzí nepředmětnost prosazuje a skrze nějž dochází k nápravě objektivních poměrů. Analýza vychází z Patočkových úvah o péči o duši a rozvíjí ontologické důsledky neobjektivovatelnosti subjektu v kontextu moderní filosofie.