Text kriticky zkoumá Patočkovo pojetí reflexe a sebeporozumění jako základu pro porozumění světu. Autor upozorňuje na genetický předpoklad vzniku lidského subjektu, který v Patočkově úvaze chybí. Tvrdí, že zájem o vlastní bytí a sebereflexe nejsou vrozené, ale vyvíjejí se teprve skrze zkušenost ohrožení a možnost sebeztráty. Aby se bytost mohla stát „samotným sebou“ a ocenit hodnotu vlastního bytí, musí nejprve zažít smysluplný vztah k něčemu vnějšímu, co jí dává hodnotu. Klíčovým momentem je proces, v němž se subjekt od sebe vzdaluje nebo se ztrácí, aby se následně mohl k sobě samému vrátit a uchopit se jako svébytná existence. Bez této zkušenosti negativity a distance zůstává lidské mládě na úrovni bytosti postrádající vědomí vlastního „svébytí“. Reflexe je tedy výsledkem dramatického procesu střetu s nebytím a nalezení vlastní hodnoty skrze hrozbu zániku.
[Vznik sebereflexe a sebeuvědomění: Cesta skrze ztrátu]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 12. 1977
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1977-14 [rukopis]
[Vznik sebereflexe a sebeuvědomění: Cesta skrze ztrátu]
19. XII. [771219–1]
(87) (2) (SSaŽ – Vysočany, 19. 12. 77 odpol.)
Patočka tvrdí, že „jedině bytost, jež rozumí sobě, totiž taková, že jí běží o vlastní bytí, o pravdivost, může rozumět i jiným věcem v tom, že jsou a jaké jsou“ (dodatek po 33 letech, str. 169); a v tom zakládá „primát reflexe před ryze objektivním přístupem k ‚věcem samým‘“ (tamtéž, p. 169). Chyba tohoto přístupu spočívá v tom, že zcela zapomíná na faktický, genetický předpoklad toho, aby se lidské mládě stalo samo sebou (či lépe: samotným sebou), tj. aby se vůbec k sobě dostalo, aby k sobě mohlo přistoupit, aby mělo příležitost vzbudit v sobě zájem o sebe. Tento zájem o sebe, o své bytí má smysl a je vůbec možný teprve tam, kde lidská bytost pocítí něco jako své vlastní ohrožení, kdy se setká s možností sebeztráty a sebezániku. Ale to přece není možné, dokud zůstává samo sebou a u sebe; v takovém případě jí nic takového jako možné ohrožení nemůže přijít „na mysl“. Ovšem ohrožení není to první, s čím se před-lidská bytost na své cestě k lidství setkává (míníme pochopitelně bytostné ohrožení, nikoliv ohrožení vitální, které se dotýká všech živých tvorů); „pocitu“ či „zážitku“ bytostného ohrožení nutně předchází „pocit“ či „zážitek“ čehosi, v rámci čeho se mi dostává teprve určité ceny, hodnoty, smysluplnosti. Zkrátka bytost, která není schopná nebo zatím nedospěla k reflexi, nemá o „sobě“ a o svém „bytí“ („svébytí“) žádné ponětí. A aby se k sobě jakožto k „svébytí“ dostala, aby k sobě mohla takovýmto sebeoceňujícím způsobem přistoupit, musí se nejprve od sebe vzdálit, musí se v nějakém smyslu ztratit <…> [zde text končí, pozn. red.]