Tento text pojednává o ontologii jako vědě o jsoucnu jakožto jsoucím. Autor navrhuje specifické terminologické rozlišení mezi „jsoucnem“ jako předmětem a tím, že toto jsoucno „jest“. Klíčovým konceptem je chápání pravého jsoucna jako vnitřně sjednocené události, která se děje v čase. Tím se skutečné jsoucno liší od pouhé „hromady“, která postrádá vnitřní integraci, a proto o ní v pravém smyslu nelze říci, že „jest“. Protože je každé časové jsoucno ve své podstatě neúplné a je v každém okamžiku částečně tím, čím není, nelze jej plně myšlenkově uchopit pouze skrze kategorii bytí. Autor argumentuje, že pro adekvátní postižení celku musí ontologie úzce spolupracovat s méontologií, tedy naukou o nejsoucím. Tyto dvě disciplíny by měly tvořit jeden celek, který reflektuje dynamickou a událostní povahu skutečnosti, v níž se bytí a nebytí vzájemně prolínají. Jen tak lze v myšlení zachytit časovou integritu jsoucna.