Tento text se zabývá komplexností lidského myšlení a významem nepředmětných intencí, které doprovázejí každou filosofickou myšlenku. Autor argumentuje, že náležité porozumění myšlence vyžaduje pochopení jejích nepředmětných momentů, které často působí bez vědomého přičinění myslícího subjektu. S odkazem na Martina Heideggera je zdůrazněna potřeba „zpětného překonávání“ myslitele směrem k původnějšímu odhalení skutečnosti, která zůstává skryta v tradičních, mnohdy již vyprázdněných pojmech. Tento proces je v textu přirovnán k interpretaci hudebního díla. Interpret by neměl pouze mechanicky reprodukovat partituru, ale musí proniknout k původnímu apelu a tvůrčímu nápadu, který skladatele k tvorbě vyprovokoval. Skutečné porozumění se tak děje skrze službu samotnému dílu a rozpoznání oné tiché, leč nesmírně mocné výzvy, která stojí u jeho zrodu. Tato výzva představuje nepředmětnou skutečnost, která k nám promlouvá skrze artefakt a vyžaduje od nás hluboké naslouchání jejím ontologickým počátkům.
Myšlenka – složitost, roviny: 4. od předmětu k ne-předmětu
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Myšlenka – složitost, roviny: 4. od předmětu k ne-předmětu
Nejen slova, ale i myšlenky mají své nepředmětné intence (konotace), a to bez ohledu na to, zda myslící o tom ví či neví. Fakticky všichni s nepředmětnými konotacemi jako v promlouvaní a rozmluvě, tak ve vlastním myšlení pracujeme. To pak znamená, že náležitě porozumět nějaké filosofické myšlence předpokládá i pochopení oněch nepředmětných momentů této myšlenky. Heidegger (z docela odlišných předpokladů) mluví např. o tom, jak pro pochopení myslitele (konkrétně Aristotela) je zapotřebí ho „překonat, a to nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristotelés uchopil“ (7197, s. 69). A pokračuje: jde o „toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne“ (tamtéž). Toto „tajně vládnoucí“, tj. moc, která se neoprosazuje silou, ale apelem, je čímsi, co přichází také k nám, když pochopíme velkého autora. Napadá mi, že to je cosi podobného jako při reprodukci hudebního díla: rozhodující je to, co (jako hudební nápad nebo spíše skrze takový nápad) oslovilo skladatele, který reagoval tím, že napsal partituru. Každý, kdo umí hrát, ji může nějak „přehrát“ a „zahrát“, ale pouze ten, kdo pochopil, nač svým artefaktem (notovým zápisem) reagoval skladatel, je schopen se dát do služby nikoli autora, nýbrž díla samého a vposledu toho, co je v jeho „počátcích“, v tom, co není lidským dílem, nýbrž co takové dílo vyprovokovalo svým tichým, pro okolí skrytým, ale vlastně nesmírně mocným apelem, výzvou, kterou nebylo ve skladatelově moci odmítnout, nedbat jí nebo ji zapomenout.
(Písek, 030822–4.)