Tato úvaha kriticky analyzuje vztah mezi filosofií a tzv. „zdravým rozumem“. Autor odmítá představu, že by zdravý rozum mohl sloužit jako spolehlivý základ či východisko pro autentické filosofické bádání. Namísto toho tvrdí, že to, co vnímáme jako samozřejmé a intuitivně správné, je ve skutečnosti produktem historického působení dřívějších filosofických systémů. Tyto myšlenky se postupem času integrovaly do obecného povědomí natolik, že ztratily svůj původní spekulativní charakter a začaly být považovány za nezpochybnitelná fakta. Text zdůrazňuje, že každá pravda pokládaná za samozřejmou musela být nejdříve někým novátorsky promyšlena a následně prosazena do kolektivního vědomí. Filosofie by tedy neměla na zdravý rozum slepě spoléhat, nýbrž by měla zkoumat jeho kořeny a rozpoznávat v něm sedimenty minulého myšlení. Pouze skrze toto uvědomění lze předejít omylu, který spočívá v zaměňování dobových předsudků za univerzální pravdy, a dospět k hlubšímu pochopení podstaty lidského poznání a jeho historické podmíněnosti v rámci vývoje evropského myšlení.