Tento text analyzuje Descartovo rozlišení mezi dvěma sférami skutečnosti, res extensa a res cogitans, které autor interpretuje jako klíčový moment v dějinách evropské filosofie. Ačkoliv bývá Descartes často označován za zakladatele evropského subjektivismu, text toto pojetí zpřesňuje a uvádí na pravou míru. Zdůrazňuje, že subjektivita byla rozpoznána již v antickém myšlení skrze rozlišení mezi pouhým míněním a věděním, avšak Descartes přinesl zásadní posun od důrazu na pravdu k důrazu na subjektivní jistotu. Hlavním přínosem Descartovy filosofie není samotný vznik subjektivismu, který je v textu považován za pouhý vedlejší produkt či odpad, ale spíše otevření cesty k pochopení subjektu jakožto non-objektu. Tento objev zásadně narušil tradiční řecký filosofický objektivismus a ustanovil subjekt jako ústřední filosofické téma první velikosti. Text tak ukazuje, že Descartův přínos spočívá v problematizaci vztahu mezi rozprostraněnou a myslící substancí, což v důsledku vedlo k uznání subjektu jako sféry, kterou nelze redukovat na pouhý objekt.