Tento odborný text se podrobně zabývá původem a významem pojmu „pravá filosofie“ (orthé filosofía), jehož prvním významným zastáncem byl pravděpodobně Platón. Autor zkoumá historický a myšlenkový kontext vzniku tohoto termínu, který se formoval především v rámci kritické distance a polemiky vůči takzvané filosofii nepravé, kterou Sókratés a Platón označovali jako sofistiku. V raném řeckém myšlení nebyla terminologie nijak pevně ustálená, což vedlo k častým záměnám mezi označením pro mudrce (sofos), sofistu (sofistés) a filosofa (filosofos). Článek dále rozebírá pythagorovskou tradici, která přisuzuje filosofovi roli milovníka moudrosti, jenž si je vědom své nedokonalosti, neboť moudrost náleží výhradně bohům. Tato klíčová myšlenka je podrobně analyzována na příkladu Platónova dialogu Symposion, v němž Sókratés skrze postavu kněžky Diotimy rozvíjí úvahy o podstatě filosofického hledání. Text tak osvětluje složitý proces ustavování identity pravého filosofického bádání v opozici k dobovému intelektuálnímu prostředí starověkého Řecka.
Filosofie „pravá“ (orthé filosofía)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 4. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Filosofie „pravá“ (orthé filosofía)
Asi prvním filosofem, který výslovně mluvil o „opravdové filosofii“, byl Platón. Hlavním kontextem, na jehož pozadí dávala tato myšlenka smysl, byla kritická distance, často nabývající až polemický charakter, vůči vzniku tzv. filosofie nepravé, pojmenované již Sókratem jako „sofistika“. Zároveň ovšem musíme připomenout, že to vše bylo ještě poznamenáno tím, že příslušné termíny ještě nebyly nijak ustáleny. Ve starém Řecku se (ostatně podobně jako v jiných zemích a kulturách) mluvilo o „mudrcích“; řecky se člověk moudrý neboli mudrc nazýval sofos, ale nezřídka také sofistés, a od jisté doby také filosofos. Relativně pozdní zpráva připisuje tento poslední termín Pythagorovi, ale jednak to není příliš jisté, jednak se zdá, že spíš než o termín sám tu jde spíš o ražení jaksi určitějšího významu tohoto termínu, neboť termín sám je možná starší. Přesto mám za to, že historicky sice zcela nezajištěná zpráva o Pythagorově autorství má věcně nemalý význam, na který bylo možno později v různých dobách navazovat.
Pythagorovský výklad obsahuje dva hlavní důrazy, které je třeba odlišovat. Filosof je prý totiž ten, kdo moudrost nanejvýš miluje a touží po ní, ale nepovažuje se sám za moudrého, neboť moudrý je jenom bůh. Nejstarší dochovaný text, který s touto myšlenkou pracuje, pochází od Platóna (jde o Symposion), ale výklad tam je předveden jako Sókratův, a to aniž by Pythagoras byl zmíněn. Naproti tomu se v něm sám Sókratés odvolává na jinak neznámou kněžku Diotimu, kterou Platón záměrně líčí jako filosoficky málo znalou až neznalou, ačkoli toho termínu používá (a to dokonce tak, že jeho význam směšuje s ještě neodlišeným významem termínu sofistés, když třeba líčí Eróta).
(Písek, 110430-3.)