Tento text se zabývá vztahem mezi mystikou a reflexí jako dvěma cestami k lidskému nitru. Autor zdůrazňuje, že evropská mystika, zejména křesťanská, neusilovala o prostý únik ze světa, ale o nalezení nového přístupu k němu prostřednictvím hlubšího vhledu a odstupu od vlastního já. Právě tento odstup a schopnost reflexe spojují mystiku s filosofií. Hlavní rozdíl však spočívá v tom, jak obě disciplíny nakládají s nebezpečím ztráty sebe sama. Zatímco orientální mystika může sklouzávat k sebezapomnění v 'ne-já', filosofická reflexe disponuje nástroji k sebekritice a hlubšímu porozumění dynamice subjektivity. Klíčovým přínosem reflexe je zjištění, že cesta do nitra není konečným cílem, nýbrž nezbytnou přípravou na setkání s tím, co teprve přichází – s tzv. adventivními výzvami. Text uzavírá, že mystika si zaslouží filosofický respekt tehdy, pokud slouží jako východisko k naslouchání budoucím nárokům a k aktivní připravenosti pomáhat tomu, co se má stát.
Mystika jako cesta k nitru
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Mystika jako cesta k nitru
O mystice se odedávna hovořilo jako o cestě k nitru; bylo by však chybou se domnívat, že není žádné jiné cesty k nitru, než právě jenom mystika. Ostatně velcí evropští (zejména křesťanští) mystikové nikdy onu „cestu k nitru“ nechápali jako odvrat od života a od světa, ale mnohem spíše jako nový přístup k životu a ke světu. Na tom je cosi hluboce pravdivého: dokud zůstáváme u každodenních starostí, bude nám chybět rozpoznání širších souvislostí, tj. bude nám chybět jak pohled k horizontům, tak pomyšlení, co je za nimi. V tom je cosi shodného v mystice i ve filosofii; jistým zvláštním způsobem je v mystice přítomná také reflexe, která nikdy nesmí chybět filosofii a filosofování. Plná reflexe však znamená mnohem víc, než se může (mohlo) uplatnit v mystice a jejích přístupech. Především co je shodného: v mystice i v reflexi má významnou úlohu odstup od sebe (a ovšem také ode všeho „svého“, „vlastního“). Mystika i reflexe si slibují od zmíněného odstupu od sebe nejen lepší vidění věcí a vůbec světa i sebe, ale jakousi metu, cíl, dokonce až spásu. A v čem je rozdíl: v mystice se dostává člověk do nebezpečí, že na sebe zapomene, že se prostě na dlouho nechává „za sebou“ a že se noří do „ne-já“, máme-li užít neutrálního (ale starého) termínu. V tomto nebezpečí viděla často přímo útěchu a někdy i způsob útěku mystika orientální. Dále: mystik má za to, že se v hloubi svého nitra setkává s Bohem (termín může být i jiný, např. s Pravdou, s Krásou samou atd.). Reflexe má naproti tomu prostředky, jak reflektovat samu sebe a tak se bránit proti nebezpečí, jak se do stále nových a hlubších reflexí propadnout jako do čehosi bezedného. A to zároveň musí nějak pro sebe vyjasnit: v reflexi se vlastně subjekt nedostává sám k sobě, a to ani aby se našel, ani aby našel Boha atd., nýbrž aby nahlédl, že krom vnějšího světa daností, věcí a předmětů je tu ještě svět toho, co (ještě) není, ale co přichází. Reflexe má tedy proti mystice náskok v tom, že cesta k nitru není jejím konečným cílem, nýbrž že to je právě jen cesta, jak se setkat (a setkávat) s tím, co se má stát, co by se mělo udělat, čemu by se mělo napomoci a na druhé straně čemu je třeba se všemi silami bránit. Cesta do nitra je tedy jen počátkem cesty vstříc přicházejícím (adventivním) výzvám a tedy počátkem naslouchání a poslouchání, vyslyšení a připravenosti k vlastní nápomoci tomu, co právě přichází. Tam, kde něčeho podobného je mystika schopna, může počítat s respektem ze strany filosofie.
(Písek, 030827–4.)