Text kriticky zkoumá v současnosti populární a často užívanou frázi o „příbězích, do nichž lze vstoupit“, která se objevuje v teologických i psychologických úvahách o povaze víry. Autor polemizuje s pojetím, které víru redukuje na identifikaci s mýtickými obrazy a vzory. Hlavním argumentem je, že zatímco mýtické myšlení usilovalo o ztotožnění s činy bohů či předků prostřednictvím nápodoby, hebrejská tradice tento koncept zásadně překonává. Biblické narativy, ilustrované na příkladu Abramova vykročení do neznáma, člověka do hotového příběhu nelákají, ale spíše jej z něj „vylučují“. Tím jej nutí k hledání vlastní, neopakovatelné cesty a k převzetí osobní odpovědnosti za budoucnost, která není pouhým návratem k minulosti. Víra je zde definována jako odvážné vykročení k tomu, co dosud nenastalo. Skutečně osvobozující příběh není ten, který pasivně přejímáme, ale ten, který nás vyzývá k vlastní svobodě a k utváření vlastního osudu v otevřeném horizontu naděje a zaslíbení.
Příběhy (do nichž lze „vstoupit“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 3. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Příběhy (do nichž lze „vstoupit“)
Čas od času se jako bleskem rozšíří nějaká fráze, a my se jen divíme, odkud se vzala taková neuvěřitelná přitažlivost několika slov. V poslední době to slyšíme stále znovu, a nakazili se tím také křesťané, dokonce i theologové: něco se označí za „příběh, do něhož musíme vstoupit“. Psycholog Pavel Říčan nedávno (Český bratr 81, 2005, č.1) v bohužel jenom naznačené polemice proti pojmovosti v theologii napsal, že „víra žije z příběhů, do nichž lze vstoupit, z obrazů, jež mocně oslovují, ze svátostných znamení, která se nás tělesně dotýkají, a z příkladných činů, které táhnou k následování.“ Toto tvrzení je ovšem v jednom závažném ohledu mylné: víra v původním, tj. hebrejském slova smyslu je spjata s příběhy, do nichž nelze vstoupit, nýbrž které vás z příběhu vyloučí a nasměrují do vašeho vlastního, který musíte řešit na vlastní odpovědnost. „Vstoupit do příběhu“ se pokoušeli dávní lidé myticky myslící a v mytických příbězích žijící. Smyslem života mytických lidí bylo právě vstoupit do příběhů bohů, polobohů a zbožštěných prapředků, a to tak, že se s jejich činy identifikovaly a že se s těmito mytickými postavami sami ztotožňovali. A tuto životní i myšlenkovou orientaci zlomili a překročili právě staří Hebrejové, a to vynálezem příběhů, které vás nutí hledat svůj vlastní příběh, který není a nemá být žádným napodobením čehokoli, co se už stalo, tj. nemá být žádným návratem zpět, ale odvážným vykročením k tomu, co tu ještě nebylo a s čím nemůžete předem kalkulovat. Víra je právě tímto smělým vykročením do budoucnosti, která ještě nenastala, ale v které je zaslíbeno vysvobození z tlaku toho, co bylo a jest dosud reliktem minulého. Nejlépe to lze ukázat na slavném příběhu Abramova vykročení do neznáma: Abramův čin nemůžete do všech detailů napodobit, nemůžete do jeho příběhu vejít a nemůžete se s ním ztotožnit, protože už víme, kam se Abram vydal a kam došel. Každý, kdo se nechá Abramovým rozhodnutím a činem inspirovat, musí opustit ty své jistoty a vydat se rovněž do svých nejistot. Příběh, který není váš, ale do kterého vstupujete jako nikoli do svého, je svazující a znevolňující; jen příběh, který vás osloví svou výzvou k tomu, abyste sami převzali odpovědnost a vydali se svou vlastní cestou, vás může vést ke svobodě a do svobody.
(Písek, 050303–3.)