Tato úvaha se zaměřuje na hlubší ontologické vymezení pojmu existence, přičemž jej striktně odlišuje od jeho běžného užití ve smyslu prosté věcné danosti nebo faktického výskytu v čase a prostoru. Autor se vrací k původním etymologickým kořenům vycházejícím z řeckého pojmu ek-stasis a latinského existentia, které implikují pohyb „vně“ či „vyjití ze sebe“. Existence je v tomto pojetí chápána jako fundamentální schopnost jsoucna aktivně se vztahovat k tomu, co jej přesahuje. Právě tato schopnost transcendovat vlastní hranice definuje reálnost jsoucna oproti jeho pouhé virtuálnosti. Skutečné jsoucno není uzavřenou entitou, nýbrž dynamickým činitelem, který vstupuje do interakcí s okolním prostředím. Tyto interakce autor neinterpretuje jako izolované jednostranné akce, ale jako komplexní síť vzájemných vztahů a responzí, kde jsoucno působí na okolí a zároveň na podněty z okolí reaguje. Celkově text přináší filosofickou reflexi o provázanosti bytí a relacionality, kde existence představuje aktivní účast na sdílené skutečnosti.
Existence a netečnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 8. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Existence a netečnost
V běžném užívání slova „existence“ se tímto slovem míní něco jako „skutečná danost“, eventuelně „skutečný výskyt“. My ovšem tohoto termínu nikdy nebudeme v tomto smyslu užívat, ale budeme se odvolávat na původní význam řeckého (a pak do latiny převzatého či přeloženého) slova ek-stó (ek-stasis), případně ex-sto (existentia): jde o pojmenování jednoho z nejvýznamnějších fenoménů, jemuž tak můžeme rozumět, totiž to, že se nějaká skutečnost, nějaké jsoucí (jsoucno) může nějak vztahovat mimo sebe. Každé jsoucno, které je s to se vztáhnout mimo sebe, je eo ipso skutečné ve smyslu „reálnosti“ (proti pouhé „virtuálnosti): je schopno aktivně zasáhnout nějaké jiné jsoucno, a samo také může být nějakým jiným jsoucnem zasaženo. (Mluvit tu o „zásahu“ je poněkud zjednodušující a tím matoucí, neboť jsme navykli každou akci chápat jako jednosměrnou a tím jakoby „útočnou“; ve skutečnosti jde vždy o vztah, v němž jedno jsoucno reaguje na jiná jsoucna a zároveň ta jiné jsoucna zase reagují na ně, tj. na toto jsoucno je z okolí reagováno.)
(Písek, 150826-1.)