Tento text navrhuje zásadní terminologické a filosofické rozlišení mezi pojmy norma a normál. Autor definuje normu jako myšlenkový pokus o artikulaci našeho chápání normálu, čímž ji staví do role pojmového či intencionálního předmětu. Naproti tomu normál je interpretován jako nepředmětná skutečnost. Práce kritizuje tradiční pojetí norem jako normujících skutečností a poukazuje na vady zpředmětňující pojmovosti řeckého typu, která má tendenci normál ztotožňovat s hypostazovanou normou. Zatímco starší myšlení tyto hypostaze přijímalo, moderní přístup je často degraduje na subjektivní a relativní konstrukty. V otázce zdůvodňování norem text rozlišuje mezi jejich užitečností a platností, jejíž uchopení naráží na limity tradiční pojmovosti a vede k paradoxům. Autor se zamýšlí nad způsoby prověřování platnosti norem skrze teoretické konstrukce či reálné výsledky a odmítá kazuistiku jako filosoficky neuspokojivou alternativu. Cílem je otevřít prostor pro nové chápání normativity mimo rámec pouhého zpředmětňování.
Norma
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 1. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Norma
Navrhuji, abychom zásadně i terminologicky rozlišovali mezi „normou“ a „normálem“, a to v tom smyslu, že normu budeme chápat jako myšlenkový pokus o artikulování našeho pochopení normálu. V rámci pojmového myšlení to znamená, že normu budeme chápat jako pojem nebo intencionální předmět, zatímco normál jako nepředmětnou skutečnost. Už z toho je zřejmé, že tradiční interpretace „norem“ jako skutečností normujících musí být v zásadních ohledech vadná, i když v praxi nemusí být nutně neužitečná. Mluvíme-li o odůvodňování či zdůvodňování norem, může jít o dvojí různý zřetel, totiž buď o jejich platnost nebo užitečnost. V druhém případě jde o tzv. transcendentální pragmatiku jako rovinu takového zdůvodnění (což je téma poměrně frekventované ve filosofických diskusích). Naproti tomu tam, kde jde o platnost, se zatím nezřetelně rýsuje problematika, kterou nelze tradiční pojmovostí přinejmenším dočasně uchopit jinak než v jistých paradoxech a paralogismech (které se tak ovšem jen jeví v důsledku některých principiálních vad pojmovosti řeckého typu (totiž pojmovosti, která dovede uchopit téma jen tak, že je zpředmětní, tj. učiní předmětem). Vadnost zpředmětňující pojmovosti spočívá v tom, že normál je ztotožňován s hypostazovanou normou, přičemž ono zpředmětnění znamená interpretaci normálu (přitom se ovšem mluví o normě) jako určité danosti, tedy daného normativního jsoucna (nebo normativní jsoucí danosti). Zatímco v minulosti taková hypostazovaná jsoucna byla napořád akceptována, „moderní“ myšlení je degraduje na subjektivitu, čímž je zároveň relativizuje. Přesvědčení o „platnosti“ takto chápaných norem může být potom posuzováno a prověřováno pouze podle teoreticky vypočítaných (konstruovaných) důsledků (které jen schematicky počítají s nějakým typem situace), anebo podle reálných výsledků, které jsou ovšem vždycky jak samy, tak i ve svých vztazích k situacím nepřehledně složité. Jedinou alternativou je kazuistika (jistého typu), která sice někdy může mít něco do sebe (z důvodů, které budou později objasněny), ale filosoficky je zcela neuspokojivá.
(Písek, 940103-1.)