Tato úvaha se zabývá interpretací dopisů Dietricha Bonhoeffera z vězení prostřednictvím předmluvy J. B. Součka k jejich českému vydání. Autor polemizuje se Součkovým důrazem na politický odboj, který považuje za sice správný, ale okrajový vzhledem k hloubce Bonhoefferových teologických podnětů. Klíčovým tématem je Bonhoeffrova výzva k 'nenáboženské interpretaci' křesťanství a jeho ostrá kritika selhání církve v krizových dobách. Text hlouběji reflektuje povahu myšlenkových 'nápadů' – náhlých vhledů, které k člověku přicházejí nečekaně a které často není v lidských silách okamžitě systematicky zpracovat do rozsáhlých děl. Právě v těchto torzovitých, leč naléhavých záznamech z vězeňského prostředí spatřuje autor mnohem větší myšlenkový a aktuální potenciál než v mnoha rozsáhlých teologických kompendiích. Zdůrazňuje také potřebu věnovat se vlastním tradicím a nenechat se oslnit pouze velkými světovými jmény, přičemž vyzdvihuje hodnotu autentického, byť nehotového myšlení, které dokáže zásadně ovlivnit další směřování moderní teologie i filosofie v širším kontextu.
Souček, J.B. o Bonheofferovi / Bonhoeffer D. dle J.B.Součka
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 6. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Souček, J.B. o Bonheofferovi / Bonhoeffer D. dle J.B.Součka
V přemluvě k českému překladu Bonhoefferových dopisů z vězení (Widerstand und Ergebung, česky Na cestě k svobodě) charakterizuje J.B.Souček tyto dopisy tak, že „jsou jedním z nejvýraznějších, myšlenkově nejpodnětnějších a lidsky nejpřesvědčivějších dokladů odporu, který se proti nelidské hitlerovské tyranii zvedal i uprostřed německého národa“ (s. 7). Možná, že Souček zvolil tuto formulaci z jisté opatrnosti (která je ostatně patrná i jinde), ale vystihuje tak vlastně jen okrajový rys Bonhoefferových myšlenkových podnětů, které jsou daleko spíš (a také méně samozřejmě) kriticky zaměřeny na stav církve a ovšem zejména teologie (dokonce v něčem i proti teologii barthovské). Je ovšem pravda, že Bonhoefferova ostrá protináboženská kritika byla asi silně ovlivněna a zejména posílena nábožensky kolorovaným selháním církve i křesťanů. Ale celá věc pro něho byla v převážném rozsahu principiální: religiozita je vždycky spojena s nebezpečím scestí. Ale opravdu: je v těch Bonhoefferových dopisech něco zásadnějšího a aktuálně naléhavějšího než právě ona výzva k nenáboženské interpretaci? A že to není „rozpracováno“ až do nějakého tlustospisu? Vždyť to se nám stává neustále, že dostaneme „nápad“ (tj. něco, co „na nás padne“), ale nemůžeme to hned zpracovat a do šířky aplikovat; někdy to vůbec není v našich silách. Můžeme pak dělat něco užitečnějšího, že takový „nápad“ alespoň zaznamenat? A můžeme pak jako čtenáři takových záznamů dělat něco užitečnějšího, než se pokoušet tam vyhledat ty nejlepší a nejperspektivnější „nápady“? – Pochopitelně nemá mnoho ceny, když se někdo domácí „malou“ tradicí zabývá někdo, v jehož silách není se zabývat těmi velkými a „hlavními“ tradicemi. Jde jen o to, nenechat se stále jen víc a víc přitahovat tím „velkým“, „slavným“ a uznávaným. Vždyť jaký by to mělo smysl jen napodobovat v horší úrovni něco, co se i tak děje za mnohem příznivějších okolností jinde, tj. ve světě? A tak takový Bonhoeffer může mít větší vliv několik „nápady“ ve svých dopisech ve vězení než řada velkých teologických kompendií.
(Písek, 130607-1.)