Tato reflexe se zabývá fenomenologickým vztahem mezi výzvou a odpovědí v kontextu Heideggerova pojetí neskrytosti (Unverborgenheit). Tradičně se předpokládá, že výzvy k člověku přicházejí z minulosti či přítomnosti, avšak Heidegger ukazuje, že pravda jako neskrytost člověka oslovuje, povolává a nárokuje si jej, aby odkrýval skryté. Autor textu rozvíjí myšlenku, že pravdu lze chápat jako ryzí nepředmětnost přicházející z budoucnosti, na niž musí člověk reagovat celým svým jednáním a životem. Hlavním cílem textu je prozkoumat analogie a limity shody mezi autorovým vlastním pojetím této výzvy a Heideggerovým ontologickým přístupem. Analýza zdůrazňuje nezbytnost zkoumání povahy tohoto „nároku“, který je na člověka kladen, a způsobu, jakým se neskrytost udála a stále děje. Text představuje stručnou filosofickou sondu do povahy lidského určení ve vztahu k odhalování pravdy a časovosti, přičemž klade důraz na ontologickou hloubku pojmu pravdy jako dění.