Tato reflexe zkoumá bytostnou vázanost theologie na církev a Písmo, přičemž poukazuje na napětí mezi církevní tradicí a historickou postavou Ježíše Nazaretského. Autor upozorňuje na významové posuny klíčových pojmů, zejména pojmu víra, které nastaly již v raném křesťanství pod vlivem helénismu a apoštola Pavla. Zatímco pro Ježíše byla víra určitým způsobem existence, v pozdější tradici se stala předmětem věření v Krista jako božskou postavu. Text klade zásadní otázku, zda se theologie může vyvázat z dogmatické vázanosti na Nový zákon a církev, aby se navrátila k původnímu Ježíšovu působení. Toto dilema je formulováno jako volba mezi loajalitou k historickému Ježíši a loajalitou k církevnímu sedimentu a tradici. Rozpor mezi Ježíšem jako mužem víry a Kristem jako předmětem víry představuje pro současnou theologii výzvu, která testuje samotné hranice církevní dogmatiky a odvahu theologů přehodnotit základy své disciplíny ve světle historické pravdy.
[Vztah theologie k víře, Ježíšovi a církvi]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 8. 1990
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1990]
[Vztah theologie k víře, Ježíšovi a církvi]
30. 8. 90 (Písek)
Theologie se proti f[iloso]fii cítí podstatně (bytostně) vázána církví a Písmem (event. v obráceném pořadí – ale Písmo je jen sediment nejstarší tradice). Ale již nejstarší části NZ jeví známky významových posunů některých slov, jež mají prvořadou důležitost, samotnou theologií uznávanou. Příklad: „víra“. Ne teprve f[iloso]fie, ale už theologie ve svých některých významných představitelích rozpoznává (Ebeling), že pro Ježíše a jeho nejbližší okolí byla víra něčím jiným než pro dobu pozdější, dokonce už pro Pavla, který se s Ježíšem nikdy nesetkal a který je pravděpodobně hlavně odpovědný za celou řadu posunů a také za tento. Pavlův vliv, přesněji vliv helénismu, jak byl Pavlem prostředkován (ostatně asi nejen jím), se projevuje také v evangeliích (např. blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili – ad Tomáš).1 Aby tato věc mohla být objasněna, musela by se theologie vyvázat jak z oné bytostné vázanosti na Písmo, tj. na NZ, tak na církev, včetně dosavadní theologické tradice i vžitého užití slova „víra“ v každodenním životě církve. Je otázka, zda to vůbec může udělat, a přitom zůstat „církevní theologií“ (církevní dogmatikou). To je ovšem věc theologů, aby rozvážili, zda se toho smějí odvážit a jak daleko mohou jít. Ale jedno je jasné: na váhy je položena dvojí loajalita – buď k Ježíšovi, který je pro církev i pro theologii tou nejvyšší autoritou, alespoň deklarovaně, anebo k církvi (a jejímu nejstaršímu sedimentu, textům NZ). Ten rozpor je možno vyjádřit také jinak: buď Ježíš, jaký skutečně byl a jak působil – anebo Ježíš jako výtvor zbožné mysli první církve. Ježíš Nazar[etský] jako muž víry – anebo Ježíš Kristus jako předmět „víry“.
### 900830
1 J. Habermas, Anthropologie, in: A. Diemer – I. Frenzel (vyd.), Das Fischer-Lexikon, 11: Philosophie, Frankfurt am Main 1958, str. 18–35, zde str. 20. – Pozn. red.