Tento text zkoumá filosofické pojetí náhody a nahodilosti jako fenoménů, které narušují koncept pankauzality. Vychází z pozorované rozmanitosti světa, jež zpochybňuje představu jediné univerzální příčiny. Autor navrhuje model, v němž je náhoda definována jako setkání následků různých kauzálních řetězců. Vzhledem k neověřitelnosti těchto řetězců se úvaha rozšiřuje k předpokladu nespočetného množství „posledních“ příčin. Tento přístup vede k paradoxnímu závěru, že společným kořenem veškeré rozrůzněné reality je „nicota“. Tato nicota však není pasivním prázdnem, nýbrž nestabilním počátkem, který se neustále proměňuje v „něco“ – v rozmanitá jsoucna. Text tak propojuje problematiku kauzality s ontologickou úvahou o vzniku světa z dynamické nestability. Tímto způsobem náhoda přestává být pouhou mezerou v poznání a stává se konstitutivním prvkem reality, který vysvětluje její vnitřní bohatost a neustálou proměnu.