Tento text představuje stručný biografický portrét Jaroslava Šimsy (1900–1945), významného československého intelektuála, masarykovce a stoupence Emanuela Rádla. Šimsa byl demokratický socialista a aktivní překladatel děl významných filosofů a teologů, jako byli Kierkegaard, Santayana či Ragaz. Navzdory příležitostem k emigraci se rozhodl zůstat v okupované vlasti, což vedlo k jeho uvěznění a předčasné smrti v koncentračním táboře Dachau. Text se kriticky zamýšlí nad Šimsovým morálním postojem a jeho teoretickým osudem v poválečném Československu. Autor spekuluje, že kdyby Šimsa přežil, pravděpodobně by čelil perzekuci ze strany komunistického režimu kvůli své názorové integritě a odmítání politických kompromisů, čímž se lišil od postav typu J. L. Hromádky. Šimsova smrt na tyfus těsně před koncem války je tak nahlížena jako tragické vykoupení z hrozícího utrpení v totalitním státě. Jeho odkaz zůstává symbolem protestantské etiky a věrnosti demokratickým ideálům.