Tento text se zabývá ontologickou reflexí vztahu mezi bytím, jsoucností a pravdou v kontextu jsoucna chápaného jako událostné dění. Autor zpochybňuje obecné tázání po „bytí vůbec“ a namísto toho se zaměřuje na bytí konkrétního jsoucna. Jsoucno je definováno jako procesuální událost, jejíž okamžité stavy jsou označovány jako jsoucnosti. Bytí je pak nahlíženo jako kontinuita těchto postupných jsoucností, přesahující konkrétní časoprostorové určení „zde a nyní“. Klíčovou otázkou zůstává vztah pravdy k takto definovanému jsoucnu. Autor se táže, zda lze hovořit o „pravdě jsoucna“ v rámci jeho aktuální jsoucnosti či spíše v rámci jeho celkového bytí. Zásadním závěrem je odmítnutí pojetí pravdy jako statické vlastnosti, kterou by jsoucno mohlo prostě disponovat. Text tak otevírá prostor pro dynamické chápání pravdy jako fenoménu, který je neoddělitelně spjat s událostným charakterem skutečnosti, nikoli však jako její vnitřní atribut.
Pravda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 2. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
Pravda
Je třeba postavit a vzít vážně otázku, zda vztah bytí k jsoucnosti je týž nebo podobný jako vztah pravdy k jsoucnosti či spíše k jsoucnu. Nevím, co by mohlo znamenat, když se někteří filosofové táží po bytí vůbec; rád nechám tuto záležitost zcela stranou a soustředím se pouze na bytí jsoucna. Jsoucno samo chápu jako událost, a událostné dění znamená proměnu. Okamžitý stav jsoucna jakožto událostného dění nazývám jeho jsoucností; to znamená, že jsoucno ve svém dění prochází postupně jednotlivými svými jsoucnostmi (přičemž každá aktuální jsoucnost je vždycky také kusem dění a nesmí být chápána jako „bod“, tj. jako ne-dění). Tak, jako lze mluvit o jednotlivých jsoucnostech určitého jsoucna, můžeme mluvit o jeho bytí. To souvisí ovšem s tím, že výpověď „jest“ může mít dvojí smysl, totiž buď vztažený k nějakému „zde a nyní“ (a tedy k určité jsoucnosti příslušného jsoucna), anebo vztažený jen ke onomu jsoucnu vůbec, a to bez ohledu na takové či onaké „hic et nunc“. Proto také v případě bytí půjde vždycky také o bytí určitého jsoucna. A jak to tedy je se vztahem mezi pravdou a jsoucnem? V jakém smyslu smíme mluvit o „pravdě jsoucna“, pokud to lze vůbec připustit? Může nějaké jsoucno „mít“ svou pravdu ve své jsoucnosti? Anebo lze mluvit pouze o pravdě jsoucna v jeho bytí? Je třeba ovšem ještě zdůraznit, že pravdou nemůže být žádné jsoucno prostě vybaveno jako nějakou svou vlastností, jako něčím, co je mu „vlastní“
(Písek, 980213-2.)