Text se zabývá filosofickým pojetím ARCHÉ v kontextu času, vzniku a zániku. U nejstarších řeckých myslitelů byla ARCHÉ chápána jako prvotní princip, který předchází všemu ostatnímu a zůstává neměnný, zatímco jednotlivé věci vznikají a zanikají. Autor podrobuje kritice tradiční předpoklad, že tento počátek je zakotven v minulosti. Argumentuje, že pokud má ARCHÉ skutečně umožňovat vznik něčeho vskutku nového, nemůže být chápána jako minulá, neboť minulost nemůže tvořivě ovlivňovat počátky budoucích událostí. Řecké řešení v podobě „věčného nyní“ (aeternum nunc) rovněž selhává v pokusu vysvětlit vznik skutečné novosti. Autor proto navrhuje radikální redefinici: ARCHÉ musí být nahlížena jako princip trvale náležející budoucnosti. Pouze z pozice „absolutní budoucnosti“ může tento princip vládnout a iniciovat vznik nového, aniž by se sám stal součástí minulosti. Tímto způsobem se text snaží vnést nový smysl do klasického termínu skrze orientaci na to, co teprve přichází.
ARCHÉ a čas / Budoucnost a „nové“ / Vznik a zánik
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 7. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
ARCHÉ a čas / Budoucnost a „nové“ / Vznik a zánik
Pro nejstarší řecké filosofy představovaly počátky všech věcí jeden z nejzávažnějších filosofických problémů. Otázka po ARCHÉ představovala otázku po tom, co je tím prvním a nadále vládnoucím, co je tedy dříve než cokoli jiného, ale co je zároveň tím, co umožňuje a nese všechny změny, tedy vznik i zánik všeho, zatímco samo zůstává jako nevzniklé a nezanikající beze změny. Už z toho je však zřejmé, že nešlo jen o nějaký otevřený problém, o otázku, která se jen táže a nic jiného než táže. Tato otázka byla od samého počátku postavena tak, že se za samozřejmé považovalo, že to první, „z čeho věci vznikají a do čeho zase zanikají“ (Anaximandros), je zároveň to nejstarší a tedy nejminulejší, i když zároveň stále přítomné. Právě na tento jakoby samozřejmý předpoklad musíme soustředit svou kritickou pozornost. Z každodenní zkušenosti víme, že věci (přesněji události) vznikají tak, že nejprve „ještě nejsou“, pak se začínají dít, a posléze, když už všechno nastalo a všechno (z události) se událo, zanikají, takže „už nejsou“. Má-li tedy ARCHÉ předcházet vzniku všeho, co kdy vzniklo, musí si udržovat svou významnou „pozici“ v budoucnosti, a to tak, že z této jakési ode všeho, co kdy nastane, „oddělené“, tedy „absolutní“ budoucnosti, nikdy nepřejde ani do nějaké aktuální přítomnosti, tím méně pak do minulosti. Zbývá odpovědět na otázku, jak může ARCHÉ, jež „trvale zůstává budoucí“, z této budoucnosti vládnout. Především však odpovězme na otázku, jak by mohlo trvale vládnout něco, co by se mohlo stát minulostí: kdyby se ARCHÉ jakožto to „první“ mohla stát minulostí, nemohla by žádným způsobem ovlivňovat počátky čehokoli nového, k čemu kdy došlo a ještě dojte od okamžiku, kdy se ARCHÉ stala minulostí. Řekové to vyřešili hypostazí „věčného nyní“, ale tím nebyl vlastní problém nikterak vyřešen: nemůže-li něco minulého dát vznik něčemu vskutku novému, je něčeho podobného tím méně schopno něco, co se vůbec nemění a co nepřetžitě trvá ve svém aeternum nunc. Máme-li se tedy ještě dnes pokoušet dát nějaký smysl onomu termínu ARCHÉ, pak musíme najít způsob, jak vysvětlit vznik nového nikoli z minulosti, nýbrž z budoucnosti.
(Písek, 040723-1.)