Tento text se zabývá hlubokým a často opomíjeným vztahem mezi koncepty pravdy a lidských práv. Autor zkoumá, zda existuje specifické právo na pravdu a zda je samotná existence nezcizitelných lidských práv objektivní pravdou. Rozlišuje přitom mezi pravdou situační, například v lékařské etice či státní správě, a pravdou v širším, filosofickém smyslu. Text naznačuje, že podobně jako se tradičně mluví o jediné Pravdě, lze uvažovat o univerzálním Právu, které přesahuje konkrétní právní normy a aplikace. Autor hledá společný základ obou pojmů, který spatřuje v konceptu „toho pravého“. Zamýšlí se nad tím, zda je pravda konečným arbitrem toho, co je skutečně správné a spravedlivé. Tato filosofická reflexe nabádá k přesnějšímu terminologickému rozlišení a hlubšímu pochopení ontologických kořenů lidských práv, která nejsou pouze společenskými úmluvami, ale vyrůstají z podstaty pravdy samotné.
Pravda a lidská práva
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Pravda a lidská práva
Povrchnímu pohledu se může jevit souvislost mezi „pravdou“ a „lidskými právy“ přinejmenším nejasná, ne-li problematická. Ale některé souvislosti nám vytanou dost brzo, jakmile začneme tím směrem trochu uvažovat. Tak např. může být položena otázka, je-li mezi lidskými právy také právo na pravdu (tedy nejen na informace), anebo jiná otázka, zda je vskutku pravda, že každá lidská bytost je držitelem základních a nezcizitelných (lidských) práv. Ale vztahy mezi obojím jdou mnohem dále a jsou mnohem hlubší. Záleží to ovšem na co nejpřesnějším myšlenkovém uchopení jak pravdy, tak oněch základních práv. Vždyť už jen ony dva zmíněné příklady ukazují některé nejasnosti, které oba termíny s sebou mohou přinášet, pokud nebudeme náležitě dbát přesných významů a jejich odlišností. Tak třeba „právo na pravdu“ může být míněno jen situačně, např. jako právo pacienta být seznámen s diagnózou a prognózou své choroby, nebo jako právo občanů znát obsah nějakého vládního ujednání s vládou jiné země. Tady jde složitou záležitost, kdy lékař musí odpovědně posoudit, nakolik je v konkrétním případě v zájmu pacienta se takovou „pravdu“ dozvědět, anebo o jinak dost častou záměnu základních lidských práv s určitým právem občana. Tradičně se mluvilo o tom, že „pravda je jenom jedna“, a pak ovšem bylo třeba rozlišovat mezi jednotlivými „pravdami“ (tj. pravdivými soudy, výroky atd.) a onou jedinou „pravdou“ (tu však mnozí popírají). Proč se však od počátku mluví o lidských právech v singuláru? Nemohlo by tomu být podobně jako v případě pravdy, že sice v jednotlivých situacích lze právem mluvit o tom či onom „právu“, ale že tím společným, co všechna konkrétní (konkretizovaná, tedy aplikovaná) „práva“ činí skutečnými právy, je něco jako univerzální lidské právo, eventuelně snad univerzální právo, jehož ingerence nekončí u lidského rodu? Jaký by potom byl vztah mezi onou jedinou „pravdou“, tedy Pravdou, a oním jediným „právem“, tedy Právem? Není nakonec možné – a dokonce smysluplné – hledat to, co spojuje Pravdu a Práva, totiž cosi, z čeho obojí vyrůstá, tedy něco jako „to pravé“? Anebo je tomu tak, že o tom, co je „tím pravým“ – a tedy také „Právem“ i „právem“, rozhoduje jako poslední arbiter právě Pravda?
(Písek, 030808–3.)