Tento text se zabývá Leibnizovým pojetím substance, které definuje jako „jsoucno, jež je schopné akce“. Tato definice představuje zásadní odklon od tradičního chápání substance jako něčeho pasivního, co „stojí pod“ (sub-stare) povrchem, což byl důraz Parmenida a navazující metafyziky. Leibnizovo pojetí odkazuje spíše na presokratické chápání arché jako živoucího základu všeho. Autor dále rozebírá etymologii termínu „substance“ a jeho řeckého ekvivalentu „hypokeimenon“, zdůrazňujíc možnou dynamiku skrytou v latinském „subiectum“. Text dále analyzuje strukturu indoevropské věty, kde podmět (o čem se vypovídá) a přísudek (co se vypovídá) mohou být chápány v kontextu jednání či vlastností. Zmínka o vypouštění slovesa „býti“ v některých jazycích a důležitosti samotných sloves (např. „vlk dáví“) ilustruje propojení jazyka a dynamismu bytí.
Leibniz, Principes de la Nature et de la Grace, fondés en raison
Proseminar ThF – 1993–94
1.1
L. definuje hned v první větě své chápání substance: substance je jsoucno,
jež je schopné akce. To je ve srovnání s dosavadní tradicí obrovský obrat ve
filosofování. Je to obrat k počátkům filosofie, t.j. k presokratikům před
Parmenidem, kteří ještě chápali ARCHÉ jako živoucí a všechen život
zakládající. Teprve Parmenidés umrtvil ARCHÉ a učinil z ní sub-stanci
(odvozeno od sto, -are: co stojí pod, tedy co se pod povrchem, v hloubce
nehýbá). Od té doby všechny metafyzika byla s větším nebo menším důrazem
substanční. Termín substance je latinskou nápodobou řeckého termínu
HYPOKEIMENON, odvozeného od slovesa KEIMAI, tedy ležeti: to, co leží pod.
Rozdíl je tedy minimální. Ještě věrnějším, ještě otročtějším překladem však
bylo jiné slovo, totiž subiectum, odvozené od slovesa subicio, které však
mohlo mít dvojí etymologický kořen: mohlo totiž stejně tak vzniknout na
základě slovesa sub-iaceo jako sub-iacio. V prvním případě jde opravdu
o HYPOKEIMAI, kdežto v druhém však je utajena obrovská dynamika, která ovšem
mohla být uvolněna teprve po mnoha staletích.
1.2
Předpokladem onoho uvolnění byla kupodivu práce na gramatice. Indoevropská
věta (jednoduchá) spočívá, jak víte ze školy, na podmětu a přísudku. Podmětem
je to, o čem nebo o kom se něco vypovídá, přísudek naopak je to, co se o onom
podmětu vypovídá, tedy co se mu přisuzuje. Tak např. věty „hora je vysoká“
nebo „hora je daleko“ vypovídají obě o hoře, ale každá jí přisuzuje něco
jiného. V širším kontextu mohou obě výpovědi mít podobný smysl. Tak např.
jsou-li odpovědí na otázku nebo dokonce na návrh, zda by nebylo možno
vyšplhat na tamtu horu, kterou před sebou vidíme. V obou případech se naše
věta stává poukazem na nesnadnost nebo snad i nemožnost podobného podniku.
V některých jazycích je někdy vůbec vypouštěno (pomocné) sloveso „býti“.
Jindy však má sloveso velkou důležitost: vlk dáví, pes kouše, kůň běží