Text se zabývá ontologickou povahou událostí chápaných jako celky integrované v čase, na rozdíl od pouhých agregátů či hromad. Autor zkoumá, jakým způsobem jsou jednotlivé fáze události – tedy ty, které již proběhly, i ty, které teprve nastanou – vzájemně propojeny v rámci aktuální přítomnosti, aby vytvářely jednotný celek. Ústředním tématem je rozlišení ontologického statutu „bylosti“ (minulých fází) a „budosti“ (potenciálních budoucích fází) události. Práce analyzuje dynamický vztah mezi těmito sférami, který se v každém okamžiku proměňuje skrze aktuální přítomnost jakožto proces přechodu a vyjevování. Cílem je nově definovat otázku, jak k tomuto přechodu dochází, a postihnout způsob, jímž je celistvost události udržována napříč jejím časovým průběhem. Tento přístup klade důraz na vtažení neaktuálních fází do přítomného dění, čímž otevírá perspektivu pro hlubší pochopení temporální struktury bytí a konstituce událostných celků v jejich komplexitě a proměnlivosti.
Budost a bylost / Bylost a budost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 10. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Budost a bylost / Bylost a budost
Vezmeme-li vážně skutečnost, že vedle pouhých „hromad“ (agregátů) existují také v čase integrované události jako „celky“, musíme si klást otázku, jakým způsobem jsou k sobě vztaženy a spolu spjaty všechny „aktuální přítomnosti“, aby tak po celou dobu příslušného událostného dění vytvářely onen celek. A vedle toho tu je ovšem ještě další, základně důležitá otázka, jakým způsobem se vlastně celé událostné dění v každé chvíli (fázi) té či oné „právě aktuální přítomnosti“ k této aktuálnosti vztahuje, tj. jak je ta která aktuální přítomnost již minulá nebo ještě nenastavší „vtažena“ do onoho námi předpokládaného (a myšlenkově pokusně „míněného“) celku, či jak tedy je vždy znovu „při tom“, tedy přítomna či zpřítomněna, když právě jen jedna ze všech fází je v tu chvíli aktuálně přítomná. Když si tedy takto položíme otázku (či přesněji určitý spolu významově spjatý okruh otázek), znamená to, že také musíme náležitě odlišit „ontologický statut“ na jedné straně všech fází již proběhlých a minulých, tedy „bylost“ události, a na druhé straně oněch fází, k nimž ještě nedošlo, ale má nebo může teprve dojít, které teprve mají nastat (ale které eventuelně za určitých okolností nastat někdy nemusí a někdy dokonce nemohou, ačkoliv původně nastat „měly“), tedy její „budost“. A protože se vztah mezi bylostí a budostí události v každé aktuálně se uskutečňující fázi jejího dění proměňuje (a to nejenom tím, že právě se aktuálně uskutečňující fáze se jakoby přesouvá ze sféry bylosti do sféry budosti, přičemž aktuální přítomnost je výkonem tohoto přechodu), je třeba nejen znovu položit starou otázku, jak vlastně k tomuto „přechodu“ ve smyslu „vyjevování“ (či přesněji „ukazování“) dochází, ale především ji položit novým, perspektivnějším a co dosahu či důsažnosti efektivnějším způsobem.
(Písek, 101022-1.)