Tento text se zabývá vztahem mezi individuální a procesuální kreativitou. Autor vychází z předpokladu, že v přísném smyslu je kreativita výsadou individuálních subjektů, nikoli kolektivních útvarů či procesů. Kriticky se vymezuje vůči pojetí Henriho Bergsona, který tvořivost připisoval evoluci, kterou autor považuje za pouhý ko-produkt tvořivosti nesčetných generací jednotlivců. Hlavní otázka textu směřuje k tomu, jakým způsobem může dosud neexistující novost oslovovat celé skupiny subjektů synchronně i diachronně, aniž by byla kreativita redukována na náhodu, jak je tomu v darwinismu. Autor navrhuje, že zdroj tvořivosti nelze odvozovat z existujících daností, nýbrž je třeba jej hledat v oblasti nejsoucího. To vede k hypotéze o existenci určité formy komunikace mezi subjekty mimo sféru bytí, což umožňuje připustit koncept kon-kreativity procesuálního rázu. Tento přístup otevírá prostor pro pochopení sdílené tvořivosti bez nutnosti upouštět od významu individuálního subjektu.
Kreativita osobní a „procesuální“ / Kreativita osobní / a „procesuální“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 2. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Kreativita osobní a „procesuální“ / Kreativita osobní / a „procesuální“
V přísně vzatém smyslu je kreativita možná pouze prostřednictvím individuálních subjektů (skrze individuální subjekty). Proto lze vidět třeba Bergsonovu chybu v tom, že kreativitu přisoudil evoluci: evoluce není tvořivý subjekt, ale představuje jakýsi kolektivní „ko-produkt“ tvořivosti nesčíslných generací subjektů téhož druhu. Přesto je hodné pozoru, že něco takového jako podíl na „tvořivosti“ pseudo-subjektu (tj. zdánlivého či nepravého subjektu) je vůbec možné. Pokud se nechceme dopustit stejného omylu jako většina darwinistů, totiž abychom „kreativitu“ (ergo vlastně pseudo-kreativitu) přisoudili náhodnosti, musíme se tázat, jakým způsobem je ještě ne-jsoucí nové schopno oslovovat celé skupiny (typu, druhu apod.) subjektů, a to nejen synchronicky, nýbrž také diachronně. A právě proto, že původ či zdroj možnosti být kreativní je třeba chápat jako „ne-jsoucí“ (tj. neodvozovat kreativitu ze žádného typu „daností“), je zapotřebí připustit navzdory tradičním tendencím možnost jakýchsi „kontaktů“ či „komunikace“ více až mnoha subjektů mimo sféru „jsoucího“. To sice otvírá dveře také různému fantazírování, nicméně abusus non tollit usum. Předem by nebylo dobré se uzavřít připuštění jakéhosi druhu kon-kreativity procesuálního rázu.
(Písek, 130206-3.)