Tento text se zabývá filosofickým pojmem arché, který u nejstarších řeckých myslitelů nepředstavoval pouze chronologický počátek, ale také princip, který neustále vládne a zůstává aktuální. Autor analyzuje etymologickou souvislost se slovesem archein a zdůrazňuje, že arché není jen archaickou minulostí, nýbrž „ustavičným počátkem“ (aeternum nunc). Text kriticky reflektuje, že tato ustavičnost nebyla v dějinách filosofie plně doceněna jako cosi „před-jsoucího“. Namísto toho se pojem transformoval do konceptu substance či látky (hylé). Zatímco Aristotelés tyto složky oddělil jako pouhé možnosti, autor navrhuje nahlížet je jako před-jsoucí skutečnosti. Z pohledu zpředmětňujícího myšlení se takové před-jsoucno jeví jako nicota, což nachází paralelu ve starozákonním myšlení a pozdějším křesťanském dogmatu o stvoření z ničeho (creatio ex nihilo). Tato myšlenka však byla následně zatížena ontologickým pojímáním Boha jako nejvyššího jsoucna, čímž se vytratil její původní, ne-předmětný a dynamický charakter vyvěrající z ustavičného počínání.
ARCHÉ (novým pohledem)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 7. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
ARCHÉ (novým pohledem)
Nejstarší doklady o myšlení prvních filosofů ukazují, že tito první řečtí myslitelé se pokoušeli nějak myšlenkově uchopit to, čemu se pak říkalo „počátek“, řecky arché. Samo slovo arché bylo příbuzné slovesu archein, což znamenalo vládnouti, přeneseně pak (a tedy odvozeně) být první. Arché bylo v tom smyslu pojmenováním nejen toho „prvního“ jakožto nestaršího, nejpůvodnějšího, „počátku“, nýbrž bylo vždy chápáno jako označení toho, co je sice tím prvním od samého počátku, ale svou „prvotnost“ si ponechává i nadále, takže i nadále „vládne“. A v tom smyslu nešlo v žádném případě o „počátek“, který stárne resp. stává se čímsi prastarým („archaickým“), nýbrž o „počátek“, který trvá jakožto počátek po celou další dobu, po celou věčnost, tedy který je stále aktuální (jakési aktuální, „činné“, aeternum nunc), je to „počátek ustavičný“. Je dost zvláštní, že tato ustavičnost počátku (a počínání) nebyla – a asi nemohla být – „vytěžena“ díky náležitého domyšlení (event. domýšlení) v tom smyslu, že by byla radikálně předsunuta přede vše uskutečněné, dovršené, provedené a tedy „reálně“, „fakticky“ jsoucí, že tedy arché nebyla ani v prvním kroku nikým chápána jako „před-jsoucí“ a v tom smyslu vlastně „ne-jsoucí“ (= „ještě-ne-jsoucí“), ale právě naopak se posléze proměnila v cosi jako „substance“, případně hylé (ale ne v Aristotelově smyslu, kde se hylé stala pouhou možností, podobně jako pouhou možností byla morfé). To, že Aristoteles od sebe obojí oddělil, ale udělal z nich pouhé možnosti, byl vlastně geniální krok. Pro nás dnes stačí jen trochu dokročit, tj. pokročit dál – a chápat je jako „před-jsoucí“. Z hlediska zpředmětňujícího myšlení se ovšem každé „před-jsoucí“ mění v „nejsoucí“ v silném významu, a tedy v „nic“, v „nicotu“. A to právě ještě předpojmovým způsobem domyslili někteří ve starém Izraeli a ustavili tak základnu pro pozdější křesťanskou myšlenku stvoření z „ničeho“, která však nadále byla zatížena zpředmětňujícími konotacemi, spjatými s chápáním „Boha“ jako „jsoucího“, dokonce jako nejvyššího jsoucna.
(Písek, 150720-2.)