Tento text zkoumá podstatu filosofie jakožto lásky k moudrosti a jejího neustálého hledání. Autor vychází z předpokladu, že filosofie moudrost nevlastní, což ji sice odlišuje od naprosté nevědomosti, ale zároveň ji staví do pozice trvalého úsilí o dosažení něčeho absolutního a od člověka odděleného. Moudrost je zde nahlížena jako kvalita, která o člověka nejeví zájem, což vytváří specifické napětí v samotném filosofickém tázání. Z této ontologické distance vyplývá klíčový úkol filosofie: neustálá potřeba vymezovat vlastní identitu a hranice. Filosofie se musí aktivně a opakovaně distancovat nejen od různých forem pseudofilosofie, které si na moudrost neprávem činí nárok, ale také od všech ostatních nefilosofických disciplín. Text zdůrazňuje, že toto sebevymezení není pouhým formálním aktem, nýbrž vnitřní nutností, která udržuje filosofii živou. Právě vědomí odstupu mezi hledajícím subjektem a absolutním předmětem hledání tvoří jádro autentické filosofické existence a chrání ji před úpadkem do dogmatismu či povrchnosti.