Text analyzuje pojetí reflexe u Hanse Wagnera, který rozlišuje mezi reflexí noetickou a noematickou. Autor tuto distinkci kritizuje jako problematickou konstrukci a zdůrazňuje jednotu reflexivního aktu. Reflexe je zde chápána jako akt odvrácení se od vnějšího světa k vlastním výkonům vědomí nebo k praktické aktivitě. Podstatným rysem je, že akt nelze oddělit od jeho předmětu, neboť každý úkon je bytostně spjat s tím, k čemu směřuje. Reflexe tedy představuje proces selekce, v němž subjekt rozlišuje mezi svým vlastním přičiněním a vnějšími vlivy či objektivními danostmi, kterým se musel přizpůsobit. Právě v reflexi se konstituuje rozpoznání toho, co je skutečným dílem subjektu a co tvoří smysl a účel jeho jednání. Článek uzavírá zjištěním, že ne vše, co v našich činech rozpoznáváme, je výsledkem naší čisté autonomie, neboť v jednání musíme respektovat širší kontext a cíle, které nás přesahují.
Reflexe
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 11. 1995
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1995
Reflexe
Hans Wagner rozlišuje ve svém výkladu dvojí reflexi, totiž noetickou a noematickou. Navazuje tím na starší rozlišení mezi noesis a noema, jak je najdeme např. u Husserla, ale navazuje způsoben poněkud problematickým. Nejde totiž o dvojí různou reflexi – to je jen určitá konstrukce, a taková konstrukce musí nejprve prokázat svou smysluplnost a nosnost. Reflexe je vždycky akt, který se odvrací od okolního světa skutečností a soustřeďuje se bud na praktickou aktivitu nebo na samotné výkony vědomí, resp. myšlení. Toto soustředění je prvotní a základní, ale to vůbec neznamená, že by smělo být redukováno na výlučný zájem o příslušný akt sám jakožto akt. Akt je totiž vždycky nějak „poznamenán“ také tím, k čemu směřuje či směřoval. Když se tedy v reflexi soustředíme na to, co jsme právě nebo někdy v minulosti udělali, soustřeďujeme se na ono dělání, resp. udělání, provedení, které je pevně spjato s tím, „co“ bylo uděláno nebo provedeno. Když se soustředíme třeba na to, jak něco vidíme či jak jsme to viděli, je onen akt vidění pevně spjat s příslušným viděným. Reflexe je zajisté schopna selekce, ale tato selekce reflexi nepředchází, nýbrž je její součástí. To znamená, že teprve reflexe umožňuje, abychom od sebe odlišili to, co jsme vskutku udělali či provedli my sami, od toho, co mělo také podíl na tom, jak jsme to udělali či provedli. Jinými slovy řečeno, reflexe je místem či instancí, kde se teprve konstituuje rozpoznání, co je v našem praktickém výkonu nebo výkonu vědomí vskutku naším dílem, na rozdíl od toho, co jsme v tomto svém díle museli respektovat, čemu jsme se museli přizpůsobit, zejména však co bylo cílem a smyslem, účelem našeho výkonu a činu. Ne všechno totiž, co můžeme rozpoznat na svých činech, je vskutku „naše“, ne všude a ve všem jsme právě my těmi, kdo to provádějí a provedli.
(Praha, 951101-1.)
[Záznam byl nalezen mezi kartotéčními lístky v AUK. Pozn. red.]