Tento dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1972, psaný z vězeňské cely, je adresován jeho příbuzné Vilušce. Hejdánek v něm s vděčností reaguje na přijatou korespondenci a vylisované jarní květiny, které pro něj představují symbol nezastavitelného života a naděje. Text je protkán nostalgickými vzpomínkami na dětství v Písku a na blízké rodinné příslušníky, čímž si autor v izolaci udržuje kontakt s minulostí. Hejdánek popisuje svůj aktuální stav, v němž se i přes omezení vězeňského režimu věnuje intenzivní intelektuální činnosti, jako je psaní filosofického textu pro dceru Janu či studium španělštiny. Navzdory obtížím s doručováním pošty a nejistotě vyjadřuje překvapivý vnitřní klid a chuť do budoucí práce. Dopis je cenným svědectvím o autorově schopnosti čelit nesvobodě prostřednictvím rodinných pout, reflexe přírody a soustředěného myšlení.