Tento text se zabývá nezbytností narativity v kontextu pojmového myšlení, které samo o sobě k tvorbě rozsáhlých a komplexních textů nedostačuje. Autor argumentuje, že ani antická filosofie se navzdory své snaze o racionalizaci a programové odmítání mýtu nikdy nedokázala zcela obejít bez vyprávěcích struktur, což ilustruje i na příkladu moderních logických děl, jako jsou Principia mathematica. Zatímco Platón si omezení čistého logu částečně uvědomoval, jeho přístup nechtěně otevřel prostor pro pozdější snahy o rehabilitaci mytičnosti. Studie varuje, že každá restaurace narativity s sebou nese riziko oživení tzv. mytologismů, tedy nekritického návratu k mytickému myšlení. Je proto nezbytné rozlišovat mezi narativitou jako funkčním nástrojem uspořádání diskurzu a regresivním sklonem k filomytičnosti. Autor uzavírá, že obrana před nebezpečím mytologismů nesmí vést k úplnému odmítání narativity, neboť ta zůstává klíčovým prvkem pro integritu a srozumitelnost lidského myšlení.