Text podrobuje kritice starý řecký předpoklad, podle něhož vše vzniká z jediného „počátku“. Autor tvrdí, že skutečným filosofickým problémem není vznik ani zánik, nýbrž „trvání“. Na rozdíl od newtonovského pojetí setrvačnosti není žádná neměnnost samozřejmá; k jejímu zachování je vždy zapotřebí aktivního úsilí a skrytého výkonu. Svět tak netrvá díky jediné prvotní příčině, ale skrze nespočetné, neustále se rodící (emergující) „počátky“. Tyto počátky navazují na minulé vnitrosvětové události a svou aktivitou vytvářejí skutečné trvání, které se nám mylně jeví jako pasivní netečnost či neměnnost. Zatímco v oblasti života a organismů je obtížnost cesty od počátku k plnému uskutečnění zřejmá, autor se táže, zda stejné principy platí i v mikrosvětě či kosmických dimenzích. Naše chápání je v tomto směru omezeno nedostatkem vědomostí a myšlenkovými konstrukty zatíženými předsudky zpředmětňování, které nám brání nahlédnout dynamickou povahu reality.
ARCHAI (počátky)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 7. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
ARCHAI (počátky)
Starý řecký předpoklad – a vlastně předsudek -, že z jednoho jediného „počátku“ vzniklo (resp. vzniká) všechno, je třeba definitivně odmítnout. Skutečným problémem (nebo aspoň jediným skutečným problémem) totiž není vznik; a není jím ani zánik (jak má za to třeba Whitehead), nýbrž „trvání“. Jde přece o to, že žádná „setrvalost“ či „setrvačnost“ není samozřejmá (jak to vštěpoval do evropského povědomí – proti Aristotelovi – zejména Newton); vždycky je třeba se tázat, čím je taková – pozorovaná ! – setrvačnost udržována, tj. čí aktivita je skryta za tím, že se něco jeví jako neměnné, beze změny. Aby byla nějaká neměnnost, nějaká setrvalost možná, musí být vynaloženo úsilí na její zachování. A proto je nemyslitelné, aby vše, co se v našem světě (tj. v tomto Vesmíru) děje, mělo někde v nedohlednu „na počátku“ jednu jedinou událost, jediný čin, akt, „výkon“ (eventuelně „příčinu“ – ale myšlenku příčinnosti považujeme za vadnou a nedržitelnou). Tento svět trvá jen díky nespočetným ustavičně znovu se „rodícím“ (emergujícím) „počátkům“, z nichž aspoň některé jsou s to navázat na něco z dosavadních „složek“ světa, na některé ještě se dějící a možná právě končící vnitrosvětné „události“, a to tak, že něco z nich jakožto z minulosti berou na sebe a podržují to právě tak, že to vypadá jako trvání – a že to také skutečné trvání jest, ovšem jiné, než jak si to máme zvyk představovat (totiž jako neměnnost, dokonce netečnost). Zkušenost nám naopak říká, že nejrůznějších „počátků“ je všude až až, ale že dotáhnout něco od pouhého „počátku“ až do plného „uskutečnění“ je obtížné a někdy vysilující. Tak to ovšem vypadá, když se na to díváme „po lidsku“; z hlediska „přírody“, tedy když tomu „rozumíme“ z hlediska organismů, z hlediska života; musíme se však tázat, zda to platí i za hranicemi sféry živých jsoucen (až už na nižších a nejnižších úrovních, anebo naopak v dimenzích kosmických). Problém tu spočívá v tom, že o tom máme málo vědomostí, a pokud nějaké máme, jsou to vlastně myšlenkové konstrukce, které jsou pochopitelně zatíženy některými neuvědoměnými a nekontrolovanými předsudky (zejména pak zpředmětňováním a vším, k čemu vedlo a vede).
(Písek, 090725-3.)