Tento text se zabývá analýzou pojmu „téličnost“ (zacílenost), který do české filosofie uvedl J. B. Kozák jako alternativu k tradičnímu termínu „teleologičnost“. Autor textu tento pojem přejímá a dále jej specifikuje, aby se vyhnul nežádoucím konotacím spojeným s pojmem „logos“ a aristotelskou představou pevně daného cíle. Télický proces je definován jako směřování k cíli (télos), který však není předem determinován. Zdánlivá předurčenost výsledku je často pouze statistickým efektem opakovaných dějů. Klíčovým rysem téličnosti je kontinuita vývoje, kde každý úsek procesu navazuje na předchozí, ale zároveň podléhá „tlaku“ či tendenci k vylepšování. Tento vliv autor nevidí v kauzálním působení minulosti, nýbrž v působení budoucnosti na přítomnost, tedy v tlaku „ne-jsoucna“. Téličnost tak představuje dynamický model směřování, který umožňuje interpretovat pokrok a vývoj bez nutnosti předpokládat předem stanovený racionální plán nebo fixní konečný stav.
Téličnost (zacílenost, cílesměrnost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 8. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Téličnost (zacílenost, cílesměrnost)
„Téličnost“ je J.B.Kozákův pokusný termín, který měl dovolit se vyhnout některým nežádoucím konotacím slova „teleologičnost“. Přebírám tento termín, ale s úpravami a s jistým upřesněním. „Télický“ je takový proces, který je směřován (který směřuje, nikoli je zaměřen) ve svém průběhu k čemusi, co lze nazvat „cíl“ (télos, tedy nejen „konec“), přičemž onen cíl/konec není předem dán, jako tomu bylo např. u Aristotela, ale kde výsledek budí nejčastěji dojem, že dán „byl“ (a jest), a to spíše jen ve smyslu statistickém (tam, kde se nesčetněkrát opakuje). Naproti tomu termín „teleologický“ a „teleologičnost“ může budit či vyvolávat řadu spolu-významů, které je nutno odmítnout, hlavně ten koncovkou připomínající „logos“. Jako télický můžeme označit (kvalifikovat) i takový proces, který v každém svém úseku jakousi zaměřenost vykazuje, a to v nepochybné kontinuitě navazování nového směřování na směřování dřívější, ale jehož konečný výsledek nejenom není „předurčen“ předem, ale který může být nejen způsoben nepřesnostmi a poruchami, nýbrž také docela naopak „tlakem“ či „tendencí“ k jistému vylepšování a přímo „pokroku“ (ovšem „tlakem“ nikoli z minulosti do přítomnosti, nýbrž z budoucnosti do přítomnosti, teda tlakem „ne-jsoucím“, „ne-předmětným“).
(Písek, 120811-2.)