Text se zabývá proměnou cílů vědy od antického pojetí „epistémé“, chápaného jako poznání pramenící z údivu, až po současnou závislost na externím financování. Původní ideál vědy jako samoúčelného hledání pravdy byl postupně konfrontován s vysokou nákladností moderního výzkumu. Tato finanční náročnost nutí vědce uchylovat se k podpoře států a nadnárodních korporací, což s sebou nese riziko podřízení vědeckého úsilí cizím zájmům či produkci bezvýznamných výsledků. Autor varuje před degradací vědy na pouhou „techniku“ v případech, kdy badatelé rezignují na vlastní rozhodování o směřování výzkumu. Aby si věda zachovala svou autonomii a důstojnost, musí vědci sami svědomitě určovat priority svého bádání a své cíle otevřeně obhajovat před veřejností. Text tak zdůrazňuje nezbytnost etické odpovědnosti a komunikace vědecké obce se společností jako obranu proti ztrátě pravé podstaty poznání.