Tento text se zabývá konceptem super-subjektu a jeho vztahem k sub-subjektům, tedy prvkům nižší úrovně, které se vzdaly části své autonomie ve prospěch vyššího celku. Autor ilustruje tyto vztahy na příkladu živočišného těla, kde orgány a buňky fungují jako integrované součásti, ačkoli si buňky mohou uchovávat zbytkovou subjektivitu. Text dále analyzuje specifické případy v botanice a mykologii, kde upozorňuje na rozdíl mezi genetickou identitou a skutečnou vnitřní sjednoceností organismu. Například vegetativní šíření podhoubí či roubování rostlin vytváří samostatné subjekty se stejným genofondem. Klíčovým závěrem je odmítnutí interpretace sociálních uskupení, jako jsou stáda či lidské davy, jako super-subjektů. Navzdory koordinované aktivitě jim chybí nezbytná niterná integrace. Autor zdůrazňuje, že o super-subjektu lze legitimně hovořit pouze tam, kde existuje skutečná, vnitřně sjednocená subjektivita, což je fenomén vyžadující odborné empirické zkoumání spíše než čistě filosofickou dedukci.
Supersubjekt a subsubjekty
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 3. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Supersubjekt a subsubjekty
O super-subjektu můžeme mluvit jen ve smyslu relativním, tj. ve vztahu k sub-subjektům, tj. subjektům nižší úrovně, které se vzdaly něčeho ze své samostatnosti a svébytnosti. Tak kupříkladu tělo živočicha (celého) je super-subjektem ve vztahu nejen k tělesným orgánům (které nikdy nebo přinejmenším dlouhé věky samostatnými subjekty nebyly), ale i k jednotlivým buňkám, které si svou povahu subjektů (byť zapojených do širších vnitřně integrovaných kontextů) někdy méně, někdy více zachovávají. Vztahy mezi sub-subjekty a příslušnými super-subjekty jsou značně různorodé, ale obvykle nemáme (v případě živočichů, zejména vyšších živočichů) s posouzením, zda jde vskutku o supersubjekt vnitřně sjednocený a nikoli pouhou symbiózu různých subjektů, žádné nesnáze. Složitost a jistá nepřehlednost vzniká jednak na nejnižších úrovních (u jednobuněčných), ale v řadě případů i u rostlin. Zejména v případě nižších rostlin nesmíme zaměňovat vnitřní sjednocenost organismu s jeho genofondem (genetickým vybavením). Některé houby ve formě podhoubí se třeba vegetativně postupně dál rozrůstají na mnohametrovém (až i kilometrovém) území lesa, ale původní jejich „střed“ už dávno uhynul; podobně můžeme vegetativně množit oddělky některých rostlin (eventuelně za pomoci roubů), jejichž genetická výbava se přitom nijak významně nezmění, i když pak fakticky jde o různé rostlinné subjekty (třeba různé jednotlivé stromy). Takže vztahy mezi supersubjekty a různými jejich subsložkami jsou velice rozmanité; popis této rozmanitosti i jednotlivých méněčetných podob („výjimek“) musí být odborně zkoumány a nikoli rozvrhovány od filosofického stolu. Přesto je třeba důsledně trvat na tom, že skupiny subjektů, jako jsou stáda, hejna, ale i skupiny lidí až davy atd. nelze považovat za supersubjekty, a to i když jde někdy o velmi pozoruhodnou souhru aktivit. Pokud máme legitimně mluvit o nějakém supersubjektu, pak vždy pouze v případě, že tento supersubjekt je skutečným subjektem niterně sjednoceným (integrovaným).
(Písek, 130301-1.)