Tato úvaha se hlouběji zamýšlí nad ontologickou povahou sjednocenosti a striktně rozlišuje mezi skutečnou jednotou, nezávislou na vnějším pozorovateli, a jednotou, jejímž jediným zdrojem je pozorovatel. Autor zdůrazňuje, že prostá mnohost bez vnitřního sjednocení zůstává pouhou hromadou, zatímco organický celek vyžaduje ustavení subjektu, který se stává autentickým původcem svých akcí. Způsob tohoto sjednocení nemůže spočívat v mechanickém uspořádání sub-složek zvenčí, ale musí nezbytně angažovat jejich vnitřní stránky. Z toho vyplývá, že sjednocované prvky nemohou být mrtvými elementy, nýbrž musí být samy jednotami s vlastní vnitřní aktivitou. Text v tomto kontextu podrobuje kritice starověký atomismus, který sjednocení vysvětloval skrze vnější mechanické vazby. Skutečná jednota vyššího řádu je podle autora možná pouze skrze zapojení subjektů a jejich aktivit na nižších úrovních, čímž se otevírá klíčová otázka původu subjektivity u elementárních jednotek bytí.