Tento text se věnuje filosofickému vymezení fenoménu a jeho odlišení od pouhého jsoucna či úkazu. Autor argumentuje, že fenomén není samostatnou objektivní skutečností, ale vzniká pouze ve vztahu mezi tím, co se vyjevuje, a subjektem, který k tomuto vyjevování aktivně přistupuje. Ústředním motivem je pochopení pravého jsoucna jako události, která se v čase neustále proměňuje. Vzhledem k této dynamické povaze se jsoucno nikdy nemůže ukázat v celku, ale projevuje se pouze jako série jednotlivých, aktuálních úkazů. Samotný fenomén pak není totožný s jedním konkrétním úkazem, nýbrž musí být subjektivně ustaven a konstruován na základě syntézy celé řady registrovaných a vnímaných úkazů téhož jsoucna. Text tak přináší hlubokou reflexi o povaze lidského vnímání a o způsobu, jakým subjekt formuje svou zkušenost s realitou, která se mu v čase proměnlivě ukazuje a vyjevuje prostřednictvím jednotlivých smyslových dat.
Fenomén
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 1. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Fenomén
O fenoménu (jevu) můžeme uvažovat pouze za předpokladu, že tu je něco, co se jeví (vyjevuje), ale zároveň že se to jeví (vyjevuje) někomu (nějakému subjektu), kdo k tomu, co se jeví (vyjevuje), nějak přistupuje. Sám fenomén tedy nejenom nemůžeme ztotožňovat s tím, co se jeví (vyjevuje), tedy s nějakým „jsoucnem“, ale nemůžeme jej ani vůbec považovat za samostatnou skutečnost (předmětnou, tedy ani za samostatný předmět), která by se sama mohla také ještě nějak jevit (vyjevovat). Jinak tomu je v případě, že o nějaký konkrétní subjekt nemáme specifický zájem; pak nejde o to, jak se jevící se skutečnost vyjevuje, ale jak se ukazuje. Každé skutečné (pravé) jsoucno se děje, tj. je to událost určitého typu; to znamená, že se ukazuje v průběhu svého dění (bytí) vždy trochu jinak, protože se proměňuje. Dějící se jsoucno se tedy ukazuje vždy aktuálně v konkrétní podobě, tedy jakožto konkrétní „úkaz“, který může být vnímán (na který mohou reagovat jiná jsoucna); jako celek se vlastně nemůže nikdy „ukázat“, nýbrž vždycky jen jako série celé řady jednotlivých úkazů. Žádný jednotlivý úkaz se však nemůže stát fenoménem (a nemůže tedy být identifikován jakožto fenomén); fenomén naproti tomu musí být ustaven, vytvořen, konstruován až na základě celé řady registrovaných (vnímaných, povšimnutých) úkazů téhož jednoho jsoucna.
(Písek, 140120-1.)