Text reflektuje seminář Evangelické akademie v Porýní zaměřený na otázku Boží vůle ve vztahu k utrpení světa. Autor analyzuje biblický kontext nespravedlnosti a násilí a kriticky se zamýšlí nad konceptem teodicey. Podle autora je vnímavost k bolesti biologicky nezbytná pro přežití a rozvoj dovedností k jejímu předcházení. Vyšší smysl může utrpení nabývat v rovině duševní a spirituální, avšak autor odmítá snahy o ospravedlnění Boha tváří v tvář hrůzám. Teodiceu považuje za nepatřičnou, neboť odvádí pozornost od lidské odpovědnosti a viny k otázkám po údajném Božím dopuštění. Text zpochybňuje legitimitu samotného tázání po zásahu shůry, které může být zavádějící. Namísto hledání omluv pro dění ve světě by se člověk měl soustředit na vlastní podíl na zlu a nespravedlnosti. Autor uzavírá úvahou o tom, co skutečně stojí v pozadí těchto teologických a filosofických snah ospravedlnit řád světa a zda není přijetí utrpení jako pouhého faktu čestnějším postojem.
Theodicea – co s ní?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 1. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Theodicea – co s ní?
Evangelická akademie v Porýní pořádá setkání na téma „Ist das Leiden der Welt von Gott gewollt?“ Jako první je zvoleno téma: „Unrecht, Gewalt und Leid in der Bibel“, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně. A pak otázka: Jak to může Bůh dopouštět? A tak dále. A nechybí otázka, jak se s otázkami toho typu setkáváme „ve vlastním životě, ve společnosti, ve světě“, eventuelně „v církevních diskusích“. – Myslím, že to není špatný nápad, pokud se to zase nespláchne do dávno už připravených „stok“, tj. pokud se to jen „nekanalizuje“. Vnímavost vůči okolí a okolnostem (tzv. reaktibilita) musela a musí nutně zahrnovat i schopnost trpět bolestí při zranění, nemoci a eventuelně umírání (pokud jde o to poslední, představují endorfiny pozoruhodný kontra-efekt, zasluhující pozornost). Význam resp. smysl bolesti a utrpení je nepochybně v tom, že umožňuje, vyvolává a dokonce inspiruje nejen pokusy, ale přímo dovednosti, jak se bolesti a utrpení co možná vyhnout. Teprve na určité (dost vysoké) úrovni, tj. když jde o bolesti a utrpení především niterné, duševní a spirituální, může se bolesti a utrpení dostávat ještě dalšího významu a smyslu. Řekl bych, že se to může stát dobrým a smysluplným tématem i pro filosofii (a nepochybně i pro theologii), ale teodicea pro mne představovala vždy něco nepatřičného, od čeho jsem se – a vůbec od ní – odvracel. Kdo je člověk, aby vymýšlel, jak omluvit nebo dokonce ospravedlnit to, co se děje nebo co se stalo, aniž by v první řadě hledal svůj podíl na tom, co se nemělo stát, tj. aby nejprve myslel na svou vlastní vinu a na vinu druhých lidí? Není něco zcela nepatřičného na tom, když se o všelijakých hrůzách a neštěstích i výsledcích zlovůle uvažuje jako o čímsi „dopuštění“, kterému by se vlastně nějakým zásahem „shůry“ bývalo bylo mohlo zabránit? Není to ještě vadnější než přijímat to všechno jako pouhý „fakt“, pouhý „běh věcí“, nebo dokonce „osud“? Co je vlastně v pozadí takových snah a vlastně už i tázání tohoto druhu?
(Písek, 120130-1.)