Tato práce se zabývá filosofickou otázkou tzv. „ztráty subjektu“, která je často spojována s moderními směry, jako je strukturalismus. Autor argumentuje, že toto tvrzení je zavádějící a teoreticky opožděné. Tradiční pojetí subjektu jako „substance“ bylo zpochybněno již v německé romantické filosofii pod vlivem Leibnize. Podstatou problému tedy není skutečné zmizení subjektu, ale odmítnutí jeho substanciální a metafyzické povahy. Tento posun radikálně proměňuje celou filosofickou problematiku: subjekt již nelze nahlížet jako předmět či objekt, nýbrž jako „non-objekt“ či „ne-předmět“. Tato změna vyžaduje hlubokou revizi celého západního myšlení, které je historicky založeno na zpředmětňování. Namísto o ztrátě subjektu je proto vhodnější hovořit o jeho novém objevení v ne-předmětném smyslu. Text zdůrazňuje, že pochopení subjektu mimo kategorie objektivity představuje zásadní výzvu pro budoucí filosofické zkoumání a vyžaduje opuštění tradičních substančních metafyzik ve prospěch nového chápání lidské existence a vědomí.
Subjekt – jeho „ztráta“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 9. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Subjekt – jeho „ztráta“
Často bylo konstatováno, že novější „filosofie“ (zejména pak se to ukazovalo na strukturalismu) může být charakterizována tím, že ztratila (a dokonce výslovně popřela) „subjekt“. Bylo to ovšem popření dost problematické, protože velmi opožděné. „Subjekt“ ve starém, tradičním chápání se stal neúnosným a nedržitelným už dlouho předtím, neboť byl myšlen jako „substance“ (tj. „metafyzicky“, rozumí se ve stylu substančních metafyzik). Konstatování jeho „ztráty“ resp. jeho „popření“ bylo de facto možné teprve díky onomu vynálezu „subjektu“ v novém, nesubstančním pojetí, k němuž došlo v německé romantické filosofii (byť vynálezu myšlenkově inspirovanému či spíše vyprovokovanému Leibnizem). Ve skutečnosti tedy nejde o ztrátu subjektu, nýbrž o ztrátu substance a popření „subjektu“ jakožto substance. Tím se ovšem radikálně změnila celé problematika: „subjekt“ nemohl být nadále myšlen jako „předmět“, jako „objekt“. Důsledky byly a dosud jsou těžko dohlédnutelné: myslit subjekt nikoli jako „objekt“, „předmět“, ale jako „non-objekt“, „ne-předmět“ vyžaduje revizi celého způsobu myšlení, tj. včetně celé dlouhé tradice zpředmětňujícího myšlení. Mluvit o „ztrátě subjektu“ je tedy dost pochybné; na místě je spíš mluvit o „objevu subjektu“ v tom novém smyslu, tj. subjektu jakožto non-objektu.
(Písek, 100905-2.)