Tento text se zabývá vztahem mezi filosofií a vědou a kriticky se vymezuje proti snahám o zvědečtění filosofie. Autor argumentuje, že obrovské úspěchy přírodních věd v novověku vedly k předsudku, že veškeré zdokonalování a poznání musí být nutně vědecké. Tento postoj ovlivnil i významné myslitele moderny, jako byli Kant, Hegel či Husserl. Filosofie se však vědou stát nesmí, protože by tím ztratila svůj nezbytný vztah k celku a veškerenstvu. Na rozdíl od exaktních věd, které se zaměřují pouze na předmětnou stránku skutečnosti, musí filosofie reflektovat i niternost a nepředmětné aspekty bytí. Text zdůrazňuje, že moderní vědy nejsou kompetentní se těmito niternými skutečnostmi zabývat bez hlubší spolupráce s filosofií. Cílem tedy není učinit z filosofie vědu, nýbrž naopak zfilosofičtět vědu, aby si vědci znovu uvědomili spjatost své práce s filosofickými prvky, bez nichž se žádné skutečné poznání neobejde. Filosofie tak zůstává svébytnou disciplínou uchovávající celistvý pohled na svět.
Filosofie není věda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 9. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Filosofie není věda
Obrovské úspěchy přírodních věd od samých počátků nové doby vyvolaly v život představu, že veškeré zdokonalování čehokoli spočívá hlavně a možná výhradně v tom, že do toho zapojíme vědy a vědeckost. Tuto představu rozšířilo osvícenství do všech koutů evropských společností a tento pozůstatek převzalo mnoho vynikajících myslitelů moderny; v mnoha myslích přežívá jako předsudek dodnes. Bohužel se tímto přehnaným hodnocení věd nakazili i filosofové: Kant krajně přecenil matematiku (a tedy kvantifikace) jaké předpoklad a základ vší vědeckosti, a chtěl vědu učinit dokonce z metafyziky; Hegel běžně mluvil o filosofii jako o filosofické vědě (eventuelně o souboru filosofických věd); Husserl také usiloval o to, aby filosofie byla zvědečtěna. A mohli bychom pokračovat dále. Právě proto je tak mimořádně důležité, abychom pevně trvali na tom, že filosofie není vědou a že se jí nikdy nesmí stát, ani se o to pokoušet, protože se tím eo ipso stává ne-filosofií, tj. přestává být opravdovou filosofií. Především nemůže být filosofie jednou ze speciálních, odborných věd, neboť pak by ztratila svůj vztah k celku, k veškerenstvu; pochopitelně i filosofie má své „disciplíny“, tj. filosofické „vědy“, jak se kdysi (již od Aristotela) říkávalo, ale každá z nich pak musí navzdory své soustředěnosti určitým směrem zůstávat „celou filosofií“, nikoli se stát nějakou její „částí“. Zvláště však jde o to, co všechno může a má či musí) filosofie „pojmout“ jako „celek všeho“, jako „veškerenstvo“, jako „univerzum“. Pro nás a z našeho hlediska pak také – a vlastně na prvním místě ! – musí filosofie (na rozdíl od „pozitivních věd“, zejména přírodních, především pak „exaktních“) vědět o tom, že předmětnou stránkou se žádná opravdová skutečnost (žádné „pravé jsoucno“) nevyčerpává, že neexistuje jen svět vnějších, předmětných skutečností, ale také nitro, niternost, nepředmětnost, a to bez újmy vlastního typu skutečnosti. Jak se novodobé a moderní vědy vyvinuly, není žádná z nich schopná ani kompetentní se světem niterných, nepředmětných skutečností svými vlastními prostředky zabývat; a vědy toho nebudou schopny ani nadále, pokud nenajdou cesty k spolupráci s novou filosofií (s novými filosofiemi), které se o to budou pokoušet (a již zčásti pokoušejí). Nejenže tedy nejde o to, filosofii zvědečtit nebo z ní dokonce udělat vědu, ale právě naopak jde o to, aby se vědy zfilosofičtěly, aby znovu začaly chápat svou spjatost s filosofií (event. s filosofiemi), a aby se i ve vědách (a právě ve vědách) znovu začaly zdůrazňovat některé filosofické prvky a aspekty, bez nichž žádná pořádná věda neobejde (a bez nichž se ovšem ani dosud nikdy neobešla, i když si toho vědci nebývali dost vědomi).
(Písek, 100926-3.)