Tento text zkoum! z!kladn! lidskou zkušenost s āasem a adventivn! povahu ud!lost!, kter! k n!m přich!zej! z budoucna. Autor poukazuje na paradoxn! rozpor mezi t!m, jak vn!m!me āas jako nđco, co n!m jde vstř!c (např!klad dospđlost nebo smrt), a smđrem samotn!ho ŷivotn!ho dđn!, kter! postupuje od narozen! ke st!ř!. Zat!mco ud!losti jsou proŷ!v!ny jako line!rn! sled od ml!d! ke st!ř!, āas se jev! jako sla, kter! tyto ud!losti přin!š! a n!slednđ opđt skr!v!. Text odkazuje na Sofoklova Aianta, aby ilustroval āas jako entitu, jeŷ d!v! vzniknout dosud skryt!mu. Tento pohled je postaven do ostr!ho kontrastu s tradiān!m řeck!m pojettm kauzality, kde je přāina vŷdy hled!na v minulosti a n!sledek v budoucnu. Úvaha tak zpochybňuje bđŷn! ch!p!n! āasovosti ve prospđch hlubšho fenomenologick!ho vhledu do lidsk! existence.
[Čas – adventivní povaha událostí]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 10. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Čas – adventivní povaha událostí]
Základní zkušenost s časem nám činí srozumitelnou onu adventivní povahu událostí, které – ať už očekávány nebo neočekávány – nám přicházejí vstříc. Se samozřejmostí přitom očekáváme, že se různé předvídatelné „věci“ budou dít, zejména že tu také bude k dispozici čas jako předpoklad toho, aby se děly. Naše zkušenost se tedy zdá nasvědčovat, že čas přichází tak, jako přicházejí události. Když však k událostem přihlédneme blíže a když analyzujeme způsob a směr událostného dění, je nám zřejmé, že se na onen zmíněný dojem nemůžeme spolehnout, protože zkušenost se samotným děním nás přesvědčuje o tom, jak novorozenec přichází do rodiny jako „novinka“, jak roste a učí se mnoha věcem, dospívá a stárne, až konečně umírá. To znamená, že se jeho život děje od narození přes dospělost až k smrti, a to je směr právě opačný než směr přicházejícího času a přicházejících událostí. Naše vlastní dospělost nám v mládí přichází vstříc tak, jako nám smrt přichází vstříc celý život. A přece se jak našim blízkým, tak nám samým jeví náš život jako dějící se od mládí k stáří, nikoliv naopak. Naše aktuální dospělost je novější než naše uplynulé mládí, a naše aktuální staroba je novější než bývalá mladost. Kdysi dávno tomu dal zřetelný výraz Sofoklés, když nechal svého Aianta mluvit o nezměrném čase, který „rodí“ to, co dosud nebylo zjevné, aby to pak zase skrýval. Jeho formulace jako by naznačovala, že právě čas je „příčinou“ toho, že se vynořují věci, i toho, že zase pomíjejí a ztrácejí se z dohledu (či ze světa). To je však v naprostém rozporu s oním řeckým filosofickým vynálezem příčinnosti, který příčinu hledá vždy v minulosti a následek v budoucnosti.
(Písek, 981009-1.)