Jakub S. Trojan, Poznámka k otázce nepředmětného myšlení
| docx | pdf | html | skeny ◆ článek, česky, vznik: květen 1977

POZNÁMKA K OTÁZCE NEPŘEDMĚTNÉHO MYŠLENÍ

K základním tvrzením marxistické gnozeologie patří myšlenka, že bytí
předchází vědomí. Tím je vymezeno druhotné postavení vědomí. Nezávislost bytí
je podtržena implicitní úvahou, že sice existuje bytí bez vědomí, nikoliv však
vědomí bez bytí.
Nad polaritou bytí a vědomí, jak ji předpokládá marxismus, je možno vznést
následující otázku: je-li vědomí vůči bytí druhotného charakteru,
jakého
charakteru je pak bytí vědomí? O tom, že vědomí jest, nelze pochybovat;
jakkoli je v marxistickém pohledu zapuzováno k okraji (logicky a především
historicky 1), je zřejmé, že existuje v rámci bytí. V tom smyslu existuje mezi
bytím a vědomím polární jednota. Avšak priorita bytí již povážlivě vychyluje
a nahrazuje nerovnovážným stavem, v němž bytí se ocitá v nadřazeném poměru
vůči vědomí. Nicméně platí, že i vědomí
jest. Ptáme se: je vědomí jinak než
bytí? Jestliže vědomí též
jest, jakého charakteru jest jeho bytí na rozdíl od
bytí samotného?
Odpověď na tuto otázku je závažná nejen pro marxistickou gnozeologii; je
stejně důsažná pro filosofickou ontologii, jak dosvědčují dějiny filosofie od
antické metafyziky až po moderní existencialismus a fenomenologii.
Patří k zásluhám heideggerovsky orientované ontologie, že rozlišila, či
spíše: do filosofie nově uvedla pozapomenutý rozdíl mezi jednotlivými
jsoucny
a bytím
. Skutečnost kolem nás včetně vědomí v nás jest, má účast na bytí. Je

to množina jsoucen, tedy jednotlivin nejrůzněji strukturovaných, vstupujících
do nejrozmanitějších vztahů. O nich je možno prohlásit, že participují na
něčem elementárnějším. Snad by se dalo říci: plují či jsou vnořeny do
prostředí, které je nese, a ač vyplňuje i jejich "vnitřní" prostor, nesplývá
se jsoucností žádné z nich. Tímto prostředím je
bytí.
Avšak tím zdaleka není konec nesnázím, které jsou spojeny s touto
představou. Obvykle se totiž na bytí ptáme podobným způsobem, jakým se ptáme
na jiná jsoucna. Řekneme: co
jest bytí? Zatímco v ostatních případech cílem
naší otázky je předmět na jejím konci, (např. co je
kámen?) - při otázce: co
jest bytí? je dotazování rozloženo po celé trase: Co
jest bytí? Ono JEST tvoří
v otázce něco víc než jazykový můstek, po němž přejdeme k vlastní věci.
Upozorňuje nás, že už na něm jsme doma se svou otázkou. Narušuje samozřejmost,
s níž jsme zvyklí ptát se na bytí předmětů, předpokládajíce, že problém není
ani tak v tom,
že jsou, nýbrž jak jsou. Otázka: co jest bytí? nás však vrhá
k tomuto ŽE jako základnímu problému. Že věci jsou, že vůbec jsou, onen údiv
nad bytím, je primární akt reflexe v oblasti ontologie. Otázka po bytí
(ž e bytí
jest a jak jest) patří k nejzáhadnějším ze všech. V okamžiku, kdy ji
klademe, jsme už bytím jakoby obklíčeni, nedaří se nám předsunout je před sebe
jako cíl otázky. Usídluje se v samotném dotazování a nelze je "setřást".
Otázka po bytí opouští jinak spolehlivě pracující mechanismus předmětného
myšlení. "Předmět" jí mizí, a to tak, že se posunuje k samotným kořenům
dotazování. Jinak řečeno: jsme s to položit otázku po bytí (co
jest bytí?)

proto, že jsme již o něco dříve bytí otevřeni svérázným způsobem, že jsme pro
bytí duchovně (v reflexi) průlinčití, že jsme s to je v reflexi zachytit, a to
nepřed-mětným způsobem. Nepředmětným způsobem znamená - negativně: jinak než
ostatní věci a předměty, pozitivně: jako výzva či poselství celku, jež k nám
promlouvá prostřednictvím jednotlivin.
Problematičnost předmětného myšlení, jemuž v mnohém ohledu je třeba přiznat
mimořádnou účinnost (věda, technika), se projevuje v dvojím směru. Je mu
vlastní imanentní tendence chápat veškerou skutečnost jako soubor jednotlivin
selektivně uspořádaných a hierarchizovaných ve směru funkčního účelu, s nímž
se ke skutečnosti přistupuje. Tato tendence je činí obzvláště necitlivými vůči
takovým jevům či událostem, jež leží buď vůbec stranou jeho intencionálního
zájmu, nebo do okruhu jeho pozornosti sice vstupují, ale jsou deformovány
v to, co je už známé a proto převoditelné a manipulovatelné ve smyslu
původního účelu. Ještě radikálněji je předmětné myšlení necitlivé vůči
novému.
Nové se pro ně stává
starým. Řadí je pohotově k poznaným a manipulovatelným
předmětům či událostem. Chová se k němu bez onoho údivu, že nové
jest, že nové
přichází. Nepočítá s ním, protože z hlediska dosavadní předměntné zkušenosti
se musí jevit bytí nového nanejvýš nepravděpodobné. Uzavřenost vůči novému se
projevuje ve snaze - když již není možné bytí nového popřít - převést je
bezezbytku na manipulovanou skutečnost pomocí osvědčených procedur.
Tento dědičný hřích předmětného myšlení je založen v jeho operativní
zkušenosti. Každé myšlení je myšlením o
něčem. Proto se mu předmětné operace

zdají čímsi přirozeným, čemu se sice musíme naučit podobně jako chůzi, avšak
po osvojení k sobě samému, když intencionálně přesahujeme v reflexi jeho
jednotlivé obsahy a klademe si za cíl výpověď o myšlení (vědomí) jakožto
celku.

--------------------
Představa vědomí, které v reflexi sebe sama spatřuje dominantní úlohu,
vzbuzuje několikeré pochybnosti. Lze se ptát: nejde o do krajnosti
formalizovanou hru rekurence připomínající obrázek, na němž je týž obrázek
s týmž obrázkem . . . ad infinitum? Nekončí celý pokus v rytmu tautologie,
jakou známe z opakovaných tahů šachové partie?
Zdá se, že uzávorkované vědomí se každým dalším pohybem sebereflexe
vzdaluje ostatní skutečnosti. Je schopno se vyživovat jako čerstvě vykulený
plůdek z vaječného váčku. Jak dlouho? Sebereflektujícímu vědomí se stěží
nabízí jiný výtěžek než sebezhlédnutí, z něhož však po tolikerém reflektivním
úkonu vyprchává všechen obsah.
A tak vyjasnění přecházející v triviální očividnost, zatemňuje. Reflexe,
slibující originální vzhled a rozmach imaginace, zakrňuje v narcistní
sebevzhlížení. Za těchto podmínek může zprostředkovat nejvýše samopohyb idejí
propašovaných do reflexe již od prvního kroku. Už totiž sama intence vědomí
soustředit se v reflexi na sebe předpokládá složitý intelektuální akt, v němž
figuruje řada lpojmů. Pérkem natažený strojek reflexe se po chvíli zastavuje.

Stav vyčerpanosti lze sice oddálit novým natažením, ale každý další krok
přináší vzápětí týž výsledek.
Příslib zahlédnutí nových dimenzí skutečnosti v odvratu od ní (jako celku)
s příklonem k jejímu specifickému místu, slibujícím v sebereflektujícím vědomí
významný průnik, končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět
reflexe, se po několikerém kroku neváží již žádné asociace. Z bohatě
aspirujícího vědomí se stává v přešlapující reflexi místo, v němž se nezrcadlí
již žádné další okrsky skutečnosti.
Jak tomu fatálnímu důsledku zabránit?
Neklid umocňuje zjištění, že ani z druhé strany, v čistě operativním
a zkušenostním kontaktu s věcmi nebo se stylizovanými koncepty věcí, nelze po
čase zabránit stavu vyčerpanosti. Vědomí pouze zvnějška sycené bičujícím
přívalem vněmů, podnětné se plní triviálními obsahy. Nadto vysoce účinná
předmětná manipulace moderní industriální společnosti nakládá bez zábran
obdobně i s vědomím. Ideologický brain washing (vyhánění ďáblů Belzebubem) je
vyostřená forma zvnějšnění, jemuž je vystaveno vědomí nemající odvahu
k sebereflexi.
Zdá se, že jsme zaskočeni z obou stran; cesta do hlubin vědomí končí
ztemnělým vědomím. Nepřítomnost systematické reflexe vrcholí ztrátou bdělého
vědomí. Krajnosti se setkávají.
Co dělat?
-----------

Zde se ukazuje EXTAZE možností, jež osvobozuje z dilematu. Chápu extazi
jako radikální odstup člověka zahrnující akty vědomí spolu s existenciální
rovinou rozhodování. Nejde o exhibicionistické popření duchovních souvislostí
a materiálně somatických vazeb. Extaze je dějinná událost celostné povahy,
nikoliv fragmentární a izolovaný psychický děj, ať už sekulární či náboženské
ražby. I když je charakterizována vysunutím (EXISTÉMI, EXÍSTASTHAI) z dané
roviny - což představuje akt diskontinuity - má vstup do nové skutečnosti
zpětný význam pro východní situaci. Před extatické poměry" jsou v extazi
osvětleny, jsou spatřeny z nového úhlu a v pespektivě dříve netušených
možností.
Extaze jako dějinná událost překonává po mém soudu jednostrannost jak
spekulativní reflexe, tak i vědomí znevolněného pragmatickou praxí. Řekl jsem,
že obě krajnosti se setkávají. Doplňuji: setkávají se v nedějinném stavu, do
něhož jsou přiváděny logikou svého rozhodnutí.
Reflexe vědomí, jež si klade za předmět sebe samo, může překonat
spekulativní tendenci jen tehdy, zaměří-li se na vědomí v jeho dějinném vztahu
k ne-vědomí. Tím jsou vtaženy do jejího zorného úhlu obsahy, které nelze
vyčíst z reflexe samé, pokud se zabývá vědomím o sobě, vědomím izolovaným.
Jinak řečeno: jde o reflexi vědomí a praxe, v které se vědomí angažovaně
rozhoduje. Je však na druhé straně ohrožením pravé reflexe ta praxe, pro niž
vědomí "na sebe zapomíná", jsouc takřka cele vstřebáváno operativní
a manipulativní pozorností vůči věcem a procesům. Zde hrozí nebezepčí, že se

jako vědomí vůbec nepozná. Praxe bez bdělého (-sebevědomého) vědomí je
nedějinným fenoménem stejně jako spekulativní reflexe.
Filosoficky je v rámci pokusu o nepředmětné uchopení problému řešením jen
vědomí, jež se konstituuje jako bdělé vědomí ještě z jiných zdrojů než jsou
ty, které představuje operativní praxe či spekulativní reflexe. Takovým
zdrojem je PRAVDA umožňující vědomí radikální odstup od daností a současně
otvírající v ek-stazi vědomí pro nové skutečnosti (tyto skutečnosti jsou
teprve dodatečně intelektualizovány v pojmy a představy). Proto reflexe
v pravdě a skrze pravdu není odvratem či pozapomenutím, nýbrž osvětlením
a proměnou skutečnosti.