Kniha Milana Machovce představuje v kontextu české filosofie druhé poloviny 20. století průlomový pokus o uchopení historické postavy Ježíše Nazaretského. Na rozdíl od předchozích autorů, jako byl Emanuel Rádl, který se tématu věnoval pouze okrajově, Machovec usiluje o hlubší filosofickou reflexi, jež přesahuje rámec pouhé teologie či překladové literatury. Autor textu upozorňuje na mimořádnou obtížnost tohoto úkolu, který od filosofa vyžaduje citlivé skloubení filosofické přísnosti s analýzou předteologických a předfilosofických biblických svědectví. Za klíčový a dosud nedoceněný problém považuje skutečnost, že Ježíšovo myšlení zůstalo podle všeho zcela netknuté řeckými a helénistickými vlivy, ačkoliv tehdejší Palestina byla v této kulturní sféře již po generace integrována. Machovcovi je v recenzi vyčítáno, že právě této specifické problematice a rozporu mezi řeckou racionalitou a původním biblickým svědectvím nevěnoval náležitou pozornost, čímž opominul jeden z dominantních prvků historického kontextu Ježíšova působení.