Tato úvaha se zabývá pojmy "cíl" (télos) a "zacílenost" (téličnost), které jsou tradičně spojovány s aristotelskou filosofií. Od počátku novověku byly tyto koncepty často kritizovány a odmítány jako nevědecké prvky v popisu světa. Text však argumentuje, že teleologie nabývá nového významu, pokud přijmeme koncept "celku" a "celkovosti", nahlížený v časové perspektivě. Autor zdůrazňuje, že každá skutečná událost představuje specifický "celek v čase". Její průběh není náhodný, ale bytostně směřuje k vlastnímu uskutečnění a naplnění. Toto směřování k vyústění či konci není jen vnější charakteristikou, ale konstitutivním prvkem samotné události. Práce tak rehabilituje myšlenku vnitřní účelnosti jako nezbytný nástroj pro pochopení temporální struktury jsoucen a dějů. Překonává tak novověký skepticismus vůči finalitě tím, že ji pevně ukotvuje v ontologii událostného dění, kde konec není pouhým zastavením, nýbrž završením smysluplného celku.