Text se zaměřuje na metodologické a filosofické podmínky kritiky pojmů a povahu dialogu. Autor argumentuje, že legitimní kritika vyžaduje schopnost přesně uchopit a mínit kritizovaný koncept tak, aby v něm jeho původce mohl rozpoznat vlastní stanovisko. Tato zásada souvisí s problematikou srovnávání odlišných pojetí téhož a otázkou, zda různost perspektiv neznačí spíše rozdílnost samotných předmětů myšlení. Podstatným prvkem textu je analýza dialogu, který není pouhým střídáním promluv, ale společným směřováním k věci, o níž je řeč. Tento proces je ilustrován na příkladu učení se řeči u dětí i na složitějších filosofických rozpravách. V závěru text kritizuje povrchní využívání citací v odborné literatuře a zdůrazňuje nutnost interpretace a objasňování myšlenek vlastními slovy, při zachování původního významu i v novém kontextu. Práce tak podtrhuje význam hermeneutické poctivosti a hlubokého porozumění v intelektuální komunikaci.
[Kritika určitého pojmu nebo pojetí]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 1. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
[Kritika určitého pojmu nebo pojetí]
Podmínkou kritiky nějakého pojmu nebo pojetí je schopnost tento omyl jakožto omyl mínit. To není nikterak samozřejmé, i když to obvykle nemíváme na paměti. Jakožto mylný může být legitimně (platně) charakterizován jen takový koncept, který jsme schopni přesně mínit. Nejde tedy o žádné prosté odmítnutí či zamítnutí, nýbrž o pokus pojmout takový koncept z vlastního stanoviska, ale tak, aby se v tom mohl tak říkajíc sám poznat. – To platí ostatně už pro každé srovnání dvou různých pojetí téhož. V takovém případě máme před sebou ovšem dvě možnosti: buď jde skutečně o dvě různá pojetí téhož, anebo už to, že jde o dvě různá pojetí, předznamenává to, že jen zdánlivě jde o pojetí „téhož“, ale ve skutečnosti o pojetí dvou různých „věcí“. Tato okolnost je zásadně důležitá pro dialog, tj. pro rozhovor dvou lidí, z nichž každý myslí po svém způsobu a má na mysli určité „něco“, a v rozhovoru má vyjít najevo, zda si oba účastníci správně rozumějí, zda se navzájem správně chápou. Právě to je něco, čemu se musí naučit každé dítě, které teprve začíná mluvit. S někým rozmlouvat totiž neznamená jen střídavě něco říkat a pak zase něco jiného poslouchat, ani jen opakovat to, co dítě slyšelo, nýbrž právě říkat něco jiného, než slyšelo od matky, ale vstoupit s ní do rozhovoru. V rozhovoru je zásadně důležité to, o čem je v něm „řeč“, i když každý z účastníků říká něco jiného. Zajisté je v dialogu dvou filosofů všechno mnohem složitější, ale tento základní rys tam nutně najdeme také. Příliš se rozmohl zvyk prostě jen ocitovat něco z autora, místo aby ten citát byl hned vysvětlen či objasněn za pomoci slov a výrazů i formulací, které citovány nejsou a možná ani citovány být nemohou. Samozřejmě je možné také vytvořit jakousi koláž z citátů interpretovaného autora, ale aby to bylo legitimní, je třeba náležitě dbát toho, aby se změnou kontextu nedošlo také ke změně významu příslušných citací.
(Písek, 050126–3.)