Text se zabývá problematikou vymezení filosofie a jejími rozmanitými podobami. Autor zdůrazňuje obtížnost odlišení filosofie od nefilosofických disciplín, což pramení z neschopnosti podat definitivní pozitivní definici. Filosofie je tak často vymezována pouze negativně, tedy určením toho, čím není. Tento přístup sahá až k Sókratovi a Platónovi, kteří se vymezovali vůči sofistům, ačkoliv moderní bádání sofisty často rehabilituje jako legitimní filosofický směr. Dalším rozměrem problému je uznání, že evropská tradice je pouze jednou z mnoha cest, vedle tradic indických či čínských. Tato pluralita a neurčitost vedou k terminologickému a pojmovému chaosu. Autor dospívá k závěru, že snaha o vnesení řádu do tohoto pluralitního zmatku není pouze metodologickým požadavkem, ale představuje principiálně nezbytný úkol samotné filosofie, která musí reflektovat své vlastní základy a hranice v globálním kontextu.