Text se kriticky zamýšlí nad běžně přijímaným tvrzením, že poznání budoucnosti není možné. Autor argumentuje, že tento výrok je pravdivý pouze v omezeném a dosti specifickém smyslu, který obvykle uniká pozornosti mluvčího, jenž jej pronáší s vnitřním přesvědčením. Hlavní problém podle autora nespočívá v samotné ontologické povaze budoucnosti nebo v její nedostupnosti lidskému vědomí, ale spíše v historicky podmíněném pojetí toho, co nazýváme „poznáním“. Toto pojetí se v dějinách vyvinulo způsobem, který je pro uchopení toho, co teprve přichází, zcela nevhodné. To, co dnes chápeme jako vědu či vědění, se tak ve skutečnosti jeví spíše jako překážka skutečného „rozpoznávání“ budoucích událostí než jako účinný prostředek k jejich pochopení. Autor navrhuje zásadní změnu perspektivy: naše současné kognitivní metody jsou pouze jednou, velmi specifickou a v tomto kontextu zjevně nedostatečnou formou širšího procesu lidského rozpoznávání skutečnosti. Neschopnost předvídat budoucnost tedy není limitem světa, nýbrž pojmovým limitem našeho myšlení.