Tento odborný text se podrobně zabývá filosofickým pojetím komplexity a integrity v kontextu myšlení Pierra Teilharda de Chardina. Autor zdůrazňuje, že u tzv. přirozených jednotek není míra složitosti pouze záležitostí objektivního vnějšího uspořádání, ale spočívá především v hluboké integritě, bez níž by byla složitost jen nahodilostí různých sestav prvků. Ústředním pojmem úvahy je „centrokomplikovanost“, jež poukazuje na sjednocenou a integrovanou povahu vzájemných vztahů mezi nižšími složkami celku. Text však nastoluje zásadní otázku hranice subjektivity. Autor argumentuje, že ani vyvážené vztahy v biotopech, ani vysoce organizovaná společenstva, jako jsou včelstva, mraveniště či lidské společnosti, nedisponují charakterem „subjektu“. Žádná „korporace“ se podle autora nemůže stát skutečným „korpusem“, tedy organismem s vlastní subjektivitou. Práce tak precizně rozlišuje mezi pouhou funkční spoluprací mnoha subjektů a autentickou organickou jednotou, která jediná zakládá existenci subjektu jako takového v jeho celistvosti.
Subjekt a komplexnost / Komplexnost a integrita / Integrita a subjekt / Centrokomplikovanost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 10. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Subjekt a komplexnost / Komplexnost a integrita / Integrita a subjekt / Centrokomplikovanost
Pierre Teilhard de Chardin právem nezůstával jen u složitosti (komplexity), když mluvil o úrovni tzv. přirozených jednotek. Míra složitosti totiž není záležitostí pouze objektivní resp. vnějšího uspořádání, ale spočívá do velké míry na integritě, bez níž je složitost jen nahodilostí různých sestav. Právě proto, že složitost vyšší složky je založena nikoli jen na množství (počtu) nižších složek, nýbrž na jejich vzájemných vztazích, nejde o pouhou komplikovanost, nýbrž o její sjednocenou, integrovanou povahu. Odtud termín „centrokomplikovanost“. Ovšem sám termín centrokomplikovanost ukazuje ještě dál než k povaze vzájemných vztahů nižších složek, neboť třeba takový biotop spočívá sice na vyvážených vztazích neživého i živého prostředí, ale nestává se organickou jednotou, již by bylo možno označit jako „subjekt“. Totéž platí o takových společenstvích, jako je stádo nebo tlupa, úl nebo mraveniště, a nepochybně také o lidských společenstvích a společnostech (a kolektivech) – nic z toho nemá charakter subjektu, i když spočívá na větší nebo menší spolupráci mnoha subjektů. Žádná „korporace“ se nestává a nemůže stát „korpusem“, tj. tělem, organismem.
(Písek, 031026–2.)