Tento text nabízí kritickou reflexi Leibnizovy Monadologie, konkrétně se zaměřuje na třetí paragraf, v němž filosof prohlašuje, že monády jakožto jednoduché substance nemají části, a tudíž ani tvar či rozprostraněnost. Autor textu toto tvrzení podrobuje analýze a poukazuje na to, že monádu lze geometricky interpretovat jako bod, který představuje dokonalou kouli o nulovém průměru, čímž zpochybňuje absolutní absenci tvaru. Jádro argumentace však spočívá v odhalení hlubšího rozporu týkajícího se povahy těles. Pokud je tělo tvořeno agregátem monád, tedy bezrozměrných bodů, nemůže nikdy získat skutečnou rozprostraněnost, protože ani libovolné množství bodů nevytvoří délku či objem. Z tohoto pohledu vyplývá, že ani složená tělesa by nemohla mít skutečný tvar, přestože jsou dělitelná na části. Úvaha tak poukazuje na problematický vztah mezi bodovou podstatou monád a fenomenální realitou hmotného světa v Leibnizově metafyzickém systému, kde se rozprostraněnost ukazuje jako pouhá iluze vznikající ze součtu entit, které samy o sobě žádný rozměr nemají.