Revize dosavadních filosofických pozic III
| docx | pdf | html ◆ článek, česky, vznik: 24. 4. 1951
  • in: Ladislav Hejdánek, Mlat 18 — 24. 4. 1951, 1951, str. 2–4 | el. forma

Doplňte si, prosím, § 8 a) za § 8 v minulém Mlatu.

§ 8 a) Vývoj a nahodilost

Ukázali jsme si, že výklad nového ze starého je nesprávný. To zna­mená, že jsme odmítli prohlásit vývoj za zákonitý (jestliže zákoni­tost chápeme ve smyslu imanentním). Musíme však i na opačnou stranu postavit své výhrady a svůj nesouhlas. Právě tak nesprávný totiž je i výklad nového z nahodilostí. Kontingence sice patří v jistém smyslu nezbytně ke každé vývojové linii, která pokračuje k novým formám, k novým skutečnostem. Je to však kontingence subjektní, tj. je to kontingence takového či jiného typu vždy podle subjektu ji posuzujícího (k ní se stavícího). Určité postavení materiálu (původní struktu­ra) je kontingentní ze stanoviska organizačního centra; opačně zásah organizačního centra je kontingentní z hlediska původního materiálu. Ukázalo, se, že nemůžeme k sobě zahrnovat kterékoli nové s kterýmkoli starým; to znamená jinými slovy, že jsou už (přirozeně) dány určité okruhy, v nichž (tj. uvnitř jichž) má rozlišení na nové a staré te­prve věcný smysl, tj. smysl, přesahující pouhé rozlišení časové na předcházející a následné. Analogicky nyní nemůžeme každou posloupnost časovou považovat už za vývoj, nýbrž musíme dbát především okruhu re­álně, přirozeně daného, tvořícího reálnou, přirozenou souvislost. A v takovém vývojovém pro­cesu, který v jistém smyslu v jeho úhrnu musíme považovat za subjekt a který ergo musíme nahlížet z vnitřka, tj. z jeho vlastní perspek­tivy, najdeme – schematicky řečeno – ještě dva odlišné, i když vzá­jemně svázané procesy. Jeden z nich představuje vývoj materiálu k dané organizaci, struktuře vyššího typu; druhý z nich je předsta­vován rozvojem, uskutečňováním, vtělováním organizační struktury do materiálu a v materiálu. Jen posuzujeme-li celkový proces vývoje z vnějška, může se nám jevit jako nahodilý. Ve skutečnosti je střet­nutím dvou elementů, které samy o sobě pokračují (vyvíjejí se) i přirozeně, tj. samy ze sebe, i organizovaně, tj. pod transcendent­ním zákonem, zároveň.

Střetnutí toto není jen ustavičným na sebe narážením, které by pro­bíhalo v podstatě v nahodilostech, nýbrž je střetnutím organizovaným. Tato organizace patří k samé podstatě pokračujícího vývoje; je to především diferenciace organizujícího celku (centra) na orgány cen­trální a periferní. Zatímco periferní orgány slouží téměř výhradně už ztechnizovaným funkcím organickým (např. funkcím ekonomizovanýn), skutečné pokračování je téměř plně v kompetenci orgánů centrálních. A funkce centrálních orgánů naprosto nemůže být označena za pouhé tápání, nebo dokonce za nahodilou (nahodilostní). Tato funkce je pro­to funkcí, že má smysl, má určitou strukturu a nese je s sebou: nese s sebou vždy něco plánovitého, rozvrženého, má vždy větší nebo menší organizační sílu, tj. dovede vždy více nebo méně pořádat nějakou partii skutečnosti novým způsobem (novým alespoň v dané situaci). Pokračovat tedy neznamená ani zdaleka jen nahodile tápat; ve vývoji, v pokroku i ta zkouška je rozsáhlým pokusem, vždy plným energie a organizovanosti, pokusem o zvládnutí určité situace, a proto pokusem, který vždy jaksi respektuje (lépe či hůře) tuto situaci, zaměřuje se na ni, připravuje se pro ni. Svoboda pak už z tohoto místa nemusí být pouhou indeterminovaností, a tím nahodilostí, nýbrž je pozicí, která umožňuje zvládnout danou situaci organizovaně, plánovitě čili progresivně.

---

„… každý tvor žije svým vlastním životem … (životní melodie) … Vyjmeme-li odtud krátký úsek – diferenciál tohoto pohybu – shledáme, že je zvíře vázáno na kus naší domovské planety, jakýsi životní pros­tor, k němuž patří též množství dalších živých bytostí; je členem určitého životního společenství (biocoenosy). Do tohoto životního prostoru … je organismus zasazen jako kamének do mozaiky, jako naše orgány do celku našeho živého těla. Přitom je s různými členy svého životního prostoru v zákonité, řekněme s v. Uexküllem plánovi­té spojitosti. Prostředky tohoto spojení jsou jeho pozorovací orgá­ny neboli receptory a jeho působivé orgány neboli efektory. … Po­znaný svět je (v matematickém smyslu) funkcí poznávajícího subjektu. Člověku je dán pouze tento svět, jeho forma je podmíněna jeho (tj. lidskou – LvH.) organizací a přirozeností jeho poznávajícího ducha. Tak je tedy okolí (okolní svět – Umwelt) nějakého organismu tím světem, který mu náleží, je jeho, kusem kosmu, jeho vlastním světem neboli ‚Eigenweltem‘, a nemá žádného jiného právě tak, jako my máme pouze tento nám přístupný svět. … Celou touto svou životní stavbou je živá bytost skloubena se svým kusem světa; pro co není takové skloubení po ruce, to zde pro ni také není… Takový plánovitě s ní související okolní svět platí pro každý diferenciál běhu života.

S pokračováním tohoto běhu mění se zákonitě příslušný okolní svět, Merkwelt a Wirkwelt, a tak prochází zvíře stále novými okolními světy, jakýmsi ‚tunelem okolních světů‘… Aby mohl tento životní běh s jeho tunelem okolních světů blíže studovati, stanovil von Uexküll pojem funkčního okruhu. Receptory a efektory spolu souvi­sejí v organizaci zvířete; to, co zprostředkují receptory, jsou merkmály (Merkmale), a na co útočí efektory, jsou wirkmály (Wirkmale). Obojí rovněž souvisí a tak je uzavřen okruh pro každý ži­votní úkon, funkční okruh. Wirkmály a merkmály okolního světa se přitom člení na významové nositele a každý funkční okruh má své zvláštní nositele významu. … Když jsou určité částečné okruhy za­pojeny, tu ostatní ustupují do pozadí… Proto také není u téhož zvířete okolní svět stále tentýž. Můžeme rozlišovati základní plá­novitou stavbu … od v dané chvíli aktuálního funkčního okruhu. Zapojením různých funkčních okruhů se tedy okolní svět mění a vý­znamoví nositelé vystupují do popředí nebo mizí jako předměty, na než padá světlo nebo jež leží ve stínu. Součástí životního prostoru, pokud vůbec mohou být organizací uchopeny a vtaženy do okolního světa, mění svou roli, dostanou takřka barvy a tóny, jež jsou vý­znamovými barvami a tóny. … Vlastní svět právě nesestává z věcí nebo z předmětů, nýbrž z nositelů významu, věci jsou částmi našeho okolního světa… Každé zvíře je tedy 1. členem biocoenosy, tj. prostorově i časově sjednoceného životního společenství a 2. členem nějakého druhu, tj. plamenného společenství a životního ře­tězu uvnitř biocoenosy. Kolem každé živé bytosti se pne jeho zvlášt­ní kus vesmíru, jeho vlastní svět neboli okolní svět. Okolní světy se protínají, mají na sobě vzájemně podíl; na tom právě spočívá biocoenosa, a život může existovati skutečně pouze uvnitř takové biocoenosy. … Životní plány s příslušnými stavebně funkčními plány a na nich závislými okolními světy souvisejí spolu v pletivu o mnoha ocích (zauzleních)… Každý organismus je tedy se svým okolním světem kusem kosmu, uzlem v světovém pletivu, všechny tyto životní plány s příslušnými okolními světy určité biocoenosy tvoří větší kus a každý z nich má na něm účast, podle své organizace a své životní melodie, ‚podle zákona, podle něhož – právě jeho život – nastupuje‘.“

(Hans Petersen: Die Eigenwelt des Menschen, 1937, str. 1–7.)

Další doporučená četba:

Ferdinand Herčík: Od atomu k životu, nebo alespoň stručný výtah, kte­rý vyšel pod názvem: Úvod do kvantové biologie (1946, 1949).

Ferdinand Herčík: Život na ruby (1945), str. 114–134. (Kapit. o metafysice života, o Whiteheadově učení.)

Vladimír Úlehla: Zamyšlení nad životem (1941), str. 316 – do konce, (kapitola V. oddíl 8.–19.)

Hans Driesch: Člověk a svět (1933), hlavně str. 25–28 a kolem.

Zároveň doporučuji, abyste si přečetli Karlem Svobodou přeložené Zlomky předsokratovských myslitelů, zvláště pak Alkmaióna, Hérakleita a Kratyla, eleaty, Empedoklea, Anaxagoru a Demokrita. Jimi začneme svůj historický přehled.

Váš

Láďa